Digitální dezinfluencer šíří fejk ňjůs na dezinfowebu aneb Když (dez)informace hýbou světem

Informace bývá v žurnalistice synonymem pro stručnou zprávu přinášející základní fakta o určité události, skutečnosti, jevu apod. Očekává se od ní, že bude aktuální, společensky důležitá a také spolehlivá. V dnešním světě představují informace svého druhu svébytný fenomén.

Aktuální dění ve společnosti dává bohužel nezřídka i skvělou příležitost pro šíření dezinformací, tedy zpráv nepodložených, neověřených, nepravdivých. Pro lživou, zavádějící informaci se v češtině v posledních letech zabydlel výraz přejatý z angličtiny – fake news (česky doslovně ,falešná zprávaʻ). První výskyt tohoto spojení podle korpusového materiálu Ústavu Českého národního korpusu pochází z roku 2006. Od roku 2017 lze sledovat nárůst počtu dokladů s tímto výrazem (2017 – 388; 2018 – 874; 2019 – 647 záznamů v SYN v9), zatímco do té doby to byly jen jednotky dokladů. Vedle této přejaté podoby je možné sem tam zaregistrovat prozatím jen velice nesměle se prosazující počeštělé varianty: fejkňůz (jedenkrát doložena v excerpční databázi Neomat OSLL ÚJČ a dvakrát v korpusu SYN v9 ÚČNK), fejk ňjůs (jeden výskyt v Neomatu), anebo fejkňjús (jedinkrát v SYN v9). Teprve čas ukáže, nakolik se i ony stanou skutečně perspektivními lexikálními jednotkami jazyka.

Nicméně v češtině na základě slova fake vznikají další příbuzné výrazy: šiřitele lživé informace označíme za fejkaře, je-li to žena, pak za fejkařku; kromě toho tu máme slovesa – nedokonavé fejkovat (,lhát, podvádět, něco jen předstíratʻ) nebo dokonavé ofejkovat (,vytvořit plagiát něčeho, padělat, zfalšovat, udělat něco jen naokoʻ – mohli bychom říct také ,nafilmovat, nafingovatʻ). V úzu se objevuje i podstatné jméno fejkování (,padělání, falšování, předstírání něčehoʻ), a tak se vedle fejkování známých módních značek můžeme setkat třeba s fejkováním hodnot emisí v automobilech nebo s fejkováním pozitivních testů na covid-19. Pokud je něco fejknuté, znamená to, že je to ,zfalšované, podvržené, podvodně napodobené, neodpovídá to skutečnosti apod.ʻ: fejknutý podpis, fejknutá informace, fejknuté zboží.

O lidové tvořivosti svědčí i další příležitostná pojmenování osob související s šířením (dez)informací, která zatím nezachycuje žádný z výkladových slovníků; některá z nich dokládá databáze Neomat, jiná uvádí internetový slovník Čeština 2.0: dezinfluencer – ,influencer, který zahlcuje svou cílovou skupinu dezinformacemiʻ; infoaktivista – ,člověk bojující za publikování informací ve veřejném zájmuʻ; pravdoser – ,člověk hlásající zaručené pravdy a odlišné názory označující za dezinformaceʻ; rudebil – ,člověk, který šíří ruské dezinformaceʻ; kyberchondr – ,člověk nadměrně vyhledávající na internetu informace o zdraví, na jejichž podkladě si pak sám diagnostikuje různé nemociʻ. Existuje ještě i jiný výraz – opinion leader – označující ,vůdčí osobu schopnou shromáždit, utřídit a předat svému okolí informace, které by jej mohly zajímatʻ. První výskyt tohoto slova v databázi Neomat je z roku 1999 a poté ho registruje i speciální slovník Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 (Academia 2004) s výkladem: ,osoba mající jako neformální, přirozená autorita schopnost (záměrně i nezáměrně) ovlivňovat postoje a chování ostatníchʻ.

Vraťme se ještě k samotnému slovu dezinfo, které v současné češtině jednak funguje jako podstatné jméno a označuje ,nepravdivou, zavádějící, záměrně zkreslenou informaciʻ neboli ,dezinformaci, jejímž cílem je ovlivnit určitou skupinu lidí nebo celou populaciʻ (Byl mluvčím prezidenta, teď šíří dezinfo.), jednak plní funkci nesklonného přídavného jména (je tak vlastně synonymem ke slovu dezinformační). Najdeme ho například ve spojeních dezinfo scéna, dezinfo web, dezinfo text aj. Čeština v takových případech připouští dvojí pravopis, tzn., že jednotlivá slova v uvedených souslovích se mohou psát zvlášť i dohromady, pak vzniká jedno složené slovo: dezinfoweb – dezinformační web apod.

Ve snaze udržet si dostatečnou sledovanost zařazují mnohdy i seriózní média zpravodajské relace, v nichž zajímavost, atraktivita pro publikum vytlačuje užitečnost prezentované informace. Mluvíme o tzv. infotainmentu, pojmu, který vznikl v USA v 70. letech 20. století, u nás se začal postupně prosazovat na počátku 90. let (svědčí o tom první doklady v korpusu SYNv9 z let 1992-1995). Slovo je do češtiny tedy přejato z angličtiny, kde bylo utvořeno z částí slov information (,informaceʻ) a entertainment (,zábavaʻ), zachycuje ho již zmíněný Slovník neologizmů 2 (ve významu ,spojení, propojení informací a zábavy; infozábavaʻ). V souvislosti s dezinformacemi se někdy používá jeho obměna – dezinfotainment (,zpravodajství, které volbu témat a formu jejich zpracování podřizuje snaze manipulovat s postoji veřejnosti, vyvolávat emoce a zároveň bavit a přitahovat pozornostʻ).

Snadno se může stát, že jsme přívalem informací, které k nám ve veřejném prostoru proudí ze všech stran, doslova přehlceni, obtížně se v nich orientujeme, není pro nás právě jednoduché vydýchat tento informační smog. Šíření nadměrného množství informací o určitém palčivém problému, jevu může vyústit do infodemie (složené slovo vzniklé kombinací částí slov ,informaceʻ a ,epidemieʻ) nebo, pokud v té záplavě informací přestaneme rozlišovat mezi informacemi pravdivými a falešnými, dokonce až do infokalypsy (složenina ze slov ,informaceʻ a ,apokalypsaʻ).

Některé odborné, úzce specializované informace se dají v dnešním globalizovaném světě docela dobře zpeněžit, ostatně jako všechno – pustíme-li se třeba do infopodnikání (,prodej informací z určitého oboruʻ), musíme si jen dát pozor, aby při jejich nákupu/prodeji nenastala informační asymetrie (,situace, kdy má jedna strana (kupující) mnohem méně informací než ta druhá (prodávající)ʻ).

Téma získávání a nakládání s informacemi je opravdu třaskavé, ve spojitosti s nimi často slýcháme o informační explozi (,rychlý nárůst publikovaných informací spojený s následným zahlcením těmito informacemi a nesnadností se v nich zorientovatʻ), o informačním zbrojení nebo informační válce (,snaha zničit, zneužít informace protivníka s využitím moderních technologických možnostíʻ), o informačním terorismu (,terorismus konaný prostřednictvím moderních informačních systémůʻ) či digitálním terorismu (,úmyslné šíření klamavých dokumentů a dezinformací vyvolávajících strach, nenávist, násilnosti jedinců ve společnosti apod. prostřednictvím digitálních technologiíʻ).

Zkrátka ať si to chceme přiznat, či nikoli, žijeme v postfaktické době (z anglického post-fact, resp. post-factual), v níž skutečná fakta pomalu, ale jistě přestávají hrát podstatnou roli, lidé raději přijmou argumenty založené spíš na emocích a pocitech než na logických zdůvodněních. Dostáváme se tak do stavu, kdy snahy nejrůznějších informačních kanálů působit na lidské emoce a nositele předsudků ovlivňují názory veřejnosti daleko výrazněji než objektivní, spolehlivá, podložená fakta ze seriózních zdrojů. Lidé pak i nevědomky akceptují často neověřené, lživé nebo protichůdné informace nejasného původu.