Slova revivalová – rivalové dobré češtiny?

Existují slova, která jsou v určitém okamžiku jednoznačnými neologismy, vzpomeňme třeba na zimu 2019/20 a covid-19. A pak máme slova, která vyloženými neologismy nejsou, do jazyka nám pronikla už kdysi dávno, bůhví vlastně kdy, sem tam je někdo užívá, ale v zásadě si jen tak vegetí někde na periferii. Než přijde jejich zářná chvilka, oněch pověstných patnáct minut slávy. Potom mohou leckomu jako fungl nová připadat, jenže pohled do dat je výmluvný. Nejde o zrod, ale znovuzrození, revival, chcete-li hezky česky…

Třeba takový kurzarbeit. O něm (a taky o kurzarbeiterech) se mluví, alespoň soudě podle SYNv9, už drahně let, minimálně od sametové revoluce – viz např. doklad z Respektu ze září 1990: „Kurzarbeit je běžná západní praxe, kdy zaměstnanec dostává za kratší pracovní dobu (4 až 6 hodin) kolem 90 % mzdy.“ Stručné a srozumitelné jak facka, že?!

A vzpomeňte si, jakou „kariéru“ udělal kurzarbeit během covidu. Pandemické časy vůbec znamenaly příležitost pro mnoho zcela nových i z bájného popela povstalých výrazů (více zde). Kurzarbeitu bylo najednou všude plno, jakmile se o něm začalo uvažovat jako o jednom z možných řešení potíží s nedostatkem práce pro zaměstnance. Ne každý to přitom nesl libě – myslím tím obojí: že se nedostávalo práce i že bylo najednou „překurzarbeitováno“. Našli se i tací, kterým to stálo za rozhořčený mail do Ústavu pro jazyk český, jenž je v mysli mnohých českých rodilých mluvčích dosud chápán jako autorita mající primárně za úkol strážit čistotu naší mateřštiny. „Vážený ÚSTAVE PRO JAZYK ČESKÝ, proto jsme se ve školách učili 15 let jazyk český, abychom nyní v české televizi poslouchali – KURZARBEIT ?? tUTO HROZNOU PŘÍŠERNOST S ÚST KRÁLOVSKY PLACENÝCH STÁTNÍCH ÚŘEDNÍKŮ ?? žÁDÁM vÁS O ODBORNÝ ZÁSAH V TÉTO VĚCI,“ rozčiluje se jeden nejmenovaný pisatel, jehož – pravda – české školy ani za tu půldruhou dekádu bohužel nenaučily, co je v užívání jazyka podstatné a co ne. Marně si lámu hlavu, jak si takový „odborný zásah“ náš pisatel vlastně představuje… Patrně by ho uspokojil návrh jednoho kolegy, jenž zamyslev se pronesl lapidárně: „První věc, co udělám, až zítra přijdu do práce – zruším slovo kurzarbeit.“ Věru plán hodný demiurga!

Nápadnou častost tohoto slova jsem pochopitelně zaznamenal také – a mám-li být upřímný, potěšilo mě, že se při přejímání cizích slov tu a tam dostane i na jiný jazyk než na angličtinu. Němčina už není co do své expanzivnosti, co bývala, a novodobých výpůjček z ní oproti všudypřítomným germanismům dříve je jen hrstka, o to víc je však dokážu ocenit – jedno půvabné slovo vedle druhého: kurzarbeit, gastarbeitr, stolperstein, mobilheim, ostalgie, gruppensprcha, špecle, bock či radler. A hlavně jsou skoro všechna potřebná, protože v mnoha případech označují reálie, které je nutné pojmenovat – přičemž české protějšky k nim ne vždy máme. Ano, hledat a uměle je vytvářet sice můžeme (klopýtací kámen – vážně!?), ale ruku na srdce, je to poněkud zbytečné. Notabene když již zmíněná angličtina přejímá slova z jiných jazyků ozlomkrk a vybudovala na tom, myslím si, do značné míry svou dnešní globálnost. Takže, že si čeština umí přivlastnit kurzarbeit a elegantně ho integrovat do svého lexikálního a gramatického systému, není žádná „hrozná příšernost“, ale vlastně její opak – totiž hrozná nádhera!

Michal Škrabal

Dědečkovat

Přiznám se k  jedné své, snad ne úplně zavrženíhodné, neřesti: příležitostně překládám lotyšskou beletrii. A nadevše mám rád překlady dětských knížek. Překládání dětské literatury je totiž, ve srovnání se sáhodlouhými romány, rozkošnou kratochvílí. Tuhle jsem překládal v hospodě během čekání na kamaráda útlou dětskou knížku O Kátě, která chtěla být dědečkem; nestačil jsem dopít ani druhé pivo – a překlad byl, alespoň nahrubo, hotov. Neznamená to ale, že by dětská literatura byla pro překladatele jednoduchá, triviální, že by nepředstavovala žádnou výzvu, neskýtala žádné úskalí. Tak třeba sousloví darīt vectēvu lietas jsem nejprve přeložil doslova: dělat dědečkovské věci, ale nebylo to ono. Ani s dělat věci po dědečkovsku jsem nebyl spokojený, a tak jsem se rozhodl pro odvázanější řešení: přeložit sousloví jedním slovem, navíc neologismem (?) dědečkovat; myslím, že mě to napadlo už v oné hospodě – a zajisté k tomu přispělo pivo, mok to přeinspirativní. A nejspíš to líbnutí opivnělé múzy bylo šťastné, soudě alespoň podle reakcí čtenářů, které tento novotvar zjevně zaujal. To slovo je rodilému mluvčímu dokonale průhledné (v daném kontextu dozajista), a přesto nabízí široké pole pro interpretaci: dědečkové se zaobírají rozličnými věcmi a činnostmi a každému čtenáři nejspíš podvědomě naskočí jeho vlastní prarodič.

Užuž bych se chtěl zadmout pýchou, že jsem obohatil mateřštinu novým slůvkem, jenže pak stačí pohled do korpusu SYN v9, kde se Pavel Svoboda, ředitel speciálních škol, už v r. 2015 rozplývá: „Letošní léto muselo každému splnit ta nejtoužebnější přání, bylo skvělé! Pro mne osobně bylo naplněno činností, užil jsem si! Od sportování přes týden na vodě a na kolech, dost jsem ‚dědečkoval, prostě báječné.“ K tomu přihoďme 12 výskytů substantiva dědečkování (např. „Naši mají nevýhodu v tom, že ještě pracují, máma píše texty a táta skládá písničky. Ale babičkování a dědečkování zvládají taky skvěle!“; případně v Neomatu doložené: „To dědečkování je ideální, vnouče si půjčíte a pak ho zase odevzdáte,“ – a hned vám ulítnou včely…

Michal Škrabal