Archiv autora: Martin Šemelík

Od startovací kliky až po elektrobourák. Automobilismus ve zpětném zrcátku i za horizontem

V naší rodině jsme autům vždycky dávali jména. Asi proto, že to pro nás nebyly jen kusy železa, plastu a gumy, ale svým způsobem až skoro členové rodiny. Možná trochu přeháním, ale přesto… Fifi, Lízinka, Fanda, Zrzečka, Paprika a Čerňucha nás doprovázeli a doprovází při mnoha zlomových událostech v životě. Zvyk pojmenovávat rodinná přibližovadla nám zůstal až do doby, kdy jsme byli všichni dospělí. Začínám takto osobně a zeširoka, abych představil hlavní aktéry tohoto sloupku – Čerňuchu a spol. aneb malá lidová přibližovadla subkompaktní třídy (též třídy malých vozů nebo třídy A0), která v Česku i dnes často plní roli malých rodinných vozů a umožňují tak lidovou mobilitu širokým vrstvám obyvatel. Výše uvedená přezdívková jména mi umožní o nich mluvit tak, abych nemusel jmenovat jejich konkrétního výrobce a dělat mu tak reklamu.

Fifi a Lízinku dělí, pokud jde o rok výroby, celých dvacet let, jde ale paradoxně o technicky skoro stejná auta. Pokrok v komunistickém Československu byl v této oblasti totiž celkově vzato malý a mezi šedesátými a osmdesátými lety se vlastně nikam zásadně neposunul. Z hlediska našeho tématu je zajímavé, že Fifi byla prvním modelem svého výrobce, který nešel startovat startovací klikou. Nepřekvapí proto, že dnes je toto spojení již v podstatě okrajové (cca 150 dokladů na Googlu). Fifi a Lízinku spojuje ještě jedna věc, a to manuální sytič; všechny ostatní modely, včetně Fandy, se kterým se posouváme na konec 80. a začátek 90. let, pak již měly sytič automatický.

Fanda byl zároveň posledním modelem s karburátorem (zastarale zplynovač podle německého Vergaser). A u něj se na chvíli zastavíme. Od jeho používání v osobních automobilech se upustilo v souvislosti s příchodem přísnějších emisních limitů pro osobní automobily na začátku 90. let. V zemích EU bylo jeho použití znemožněno po roce 1992, přičemž byl nahrazen přesnějším elektronicky řízeným vstřikování paliva. Díky aplikaci Slovo v kostce Ústavu Českého národního korpusu můžeme sledovat vývoj frekvence tohoto slova v čase. S tím, jak karburátor ztrácel relevanci v mimojazykové skutečnosti, klesala i frekvence jeho užití v jazyce, byť v případě češtiny s určitými výkyvy. Zajímavé je pak srovnání s jinými jazyky, např. s němčinou, v níž ekvivalentní slovo Vergaser zažilo podobný frekvenční pád, ale mnohem strmější a bez fluktuací. Na příkladu slova karburátor / Vergaser si tak můžeme hezky ukázat, co mají jazykovědci na mysli, když říkají, že jazyk odráží vývoj společnosti z hlediska kultury, náboženství, dostupných technologií apod.

Se Zrzečkou se posouváme o deset let dopředu, na přelom tisíciletí. A skok to je vcelku velký. Fanda jej ještě neměl, Zrzečka už ano – elektronický imobilizér (‚elektronické zařízení bránící nastartování motoru, pokud by nebyl vložen správný klíč‘). V sousedním Německu se stal povinnou výbavou nově registrovaných vozů v roce 1998, údajně proto, že na začátku 90. let rapidně stoupl počet odcizených vozů. Relativně běžnou výbavou i těch menších a levnějších automobilů se na přelomu tisíciletí staly bezpečnostní prvky výbavy jako airbag (‚bezpečnostní nafukovací vak‘) a ABS (‚protiblokovací systém brzd‘), ačkoli ty tehdy už neologismy spíš nebyly, neboť jsme se s nimi ve větších a dražších modelech mohli setkat již podstatně dříve. Do přelomu tisíciletí v kontextu zpřísňujících se emisních norem spadá také mohutný rozvoj tříválcových motorů, které jsou oproti těm čtyřválcovým prý úspornější (alespoň teoreticky, resp. v laboratorních podmínkách). V této souvislosti vzniklo jako lidové označení tříválcového motoru slovo tříhrnek – válec svým podlouhlým tvarem hrnek trochu připomíná – a lidé začali některé vozy vybavené tříválcovým motorem 1.2 HTP žertovně označovat jako haťapky s odkazem na zkratku HTP (z anglického Hight Torque Performance – ‚vysoký točivý moment‘). Pro zvýšení výkonu byly a jsou tříválce často opatřovány turbodmychadlem, kterému někteří lidé říkají foukačka, a to podle principu, na základě něhož turbodmychadlo pracuje: Stlačuje vzduch přiváděný („foukaný“) do motoru.

Zrzečku a Papriku dělí jen pár let, proto je to tentokrát posun méně dramatický. Důraz na větší bezpečnost se projevil nástupem různých asistenčních a podpůrných systémů, jež mají jazykově většinou podobu nějaké zkratky odkazující k anglickojazyčnému slovnímu spojení. Za všechny jmenujme ASR (‚systém regulace prokluzu kol‘, z anglického Anti-Slip Regulation) a ESP (‚elektronický stabilizační program‘, z anglického Electronic Stability Program).

V tomto trendu pak pokračovala Čerňucha, se kterou vstupujeme v podstatě do současnosti a která přidala důraz na další elektronizaci všeho možného: viz výše zmíněný start / stop systém nebo systém zvaný front assist varující před nebezpečím kolize. Důležitější ale možná je, že se – ač sama není elektromobilem – narodila v době, kdy elektromobilita začala být jevem nejen hojně medializovaným, ale i prakticky existujícím; první novodobé čistě elektrické auto české provenience vyráběné sériově bylo představeno v roce 2019, kdy Čerňucha oslavila své první narozeniny.

Není pochyb o tom, že automobilový průmysl prochází v této souvislosti hlubokými změnami, ba přímo změnou paradigmatu či – chcete-li – elektrorevolucí. To s sebou přináší samozřejmě i jazykové inovace. Vznikají tak nová slova odborná, ale i jiná, srov.: elektrobourák (‚(velký) drahý a zprav. silný automobil s elektrickým pohonem‘), elektromikrobus (‚mikrobus s elektrickým pohonem‘), elektro-plyno-biomobil (‚automobil kombinující různé druhy pohonu‘) apod.

Co nás čeká dál, samozřejmě nikdo nemůže vědět s naprostou jistotou. Ale zkusme si zavěštit z křišťálové koule. Patrně se budou jednak rozvíjet další alternativní druhy pohonu, jednak širší uplatnění najde tzv. autonomní řízení (‚řízení za pomoci počítačových systémů bez řidiče‘). Slova jako vodíkáč (‚automobil s vodíkovým pohonem‘) a solarmobil (‚automobil s pohonem na sluneční energii‘) či LIDAR (‚metoda měření vzdálenosti na základě doby šíření pulsu odraženého laserového paprsku‘, z anglického Light Detection And Ranging) tak možná postupem času začnou ztrácet status neologismů a stanou se běžnou součástí slovní zásoby češtiny.

A nebo to všechno nakonec bude třeba také jinak… Protože jak říkal automobilový guru Ferdinand Porsche: „Změna je snadná. Pokrok je mnohem těžší.“

Au, lajkity lajk, zív a sestry jejich aneb Citoslovce stará i nová

Takže, pojďme si to říct hned a na rovinu. Citoslovce (též interjekce), tj. slova jako třeba au, fuj, brrr, kšá, mají jako slovní druh v souvislosti s neologismy výjimečné postavení. Proč? Protože na jedné straně mezi neologismy najdeme právě i citoslovce (hoďte očko či dvě na nadpis), na straně druhé je hodně pravděpodobné, že citoslovce byla v přirozených jazycích těmi úplně nejprvnějšími slovy.

Citoslovce patří mezi nesklonné slovní druhy. Mnohé z nich v sobě obsahují ve zhuštěné podobě vlastně celé výpovědi: Au vyjadřuje něco jako „bolí mě to“, brrr „je mi zima“ ap. S určitou nadsázkou se přitom dá říct, že citoslovce jsou v jazyce takoví zvláštní podivínci; jejich charakteristickou vlastností je totiž nějaká odchylka. Může jít o netypickou kombinaci hlásek (jbl – fuj tajbl), výskyt hlásek málo frekventovaných (ó – haló!), zdvojení nějakého elementu (chacha, chichi) aj. Nejčastěji se s nimi setkáváme v mluveném, neformálním jazyce; k některým textovým druhům mají výrazné antipatie, a tak na ně např. v odborném textu v podstatě nikdy nenarazíme. Citoslovce namnoze vyjadřují citové rozpoložení mluvčího (odtud také jejich označení, že? – au, ach); jiná jsou zvukomalebná, tj. imitují zvuky (bum, buuu, ťuk, žbluňk) nebo slouží navázání a udržení kontaktu (hej, hmm) či mají komunikačního partnera k něčemu přimět (pssst, hop). Některá citoslovce bývají v komunikaci doprovázena gestem, mimikou obličeje či pohybem části těla (ty ty ty, brrr, fuj).

Zcela nevyvratitelné důkazy o tom, jak vznikla lidská řeč, nemáme a asi ani nikdy mít nebudeme. Na to leží okamžik vzniku jazyka historicky příliš hluboko v minulosti a není možné tento okamžik podrobit empirickému zkoumání. Přesto nám paleolingvistika, neboli věda o původu jazyka, může nabídnout alespoň nějaké teorie, jak k této pro druh homo sapiens převratné události došlo. Některé z nich mají poněkud extravagantní názvy, posuďte sami: HAF HAF teorie vychází z toho, že první slova byla výsledkem lidské snahy napodobit zvířecí zvuky, popř. přírodní zvuky jiné. UF UF teorie spatřuje původ řeči ve spontánně vydávaných zvucích, jež vyjadřovaly nějaké silné vjemy a city, typicky např. bolest. Podle CINK CINK teorie byla první lidská slova hlasově realizovaným charakteristickým zvukem, který je esenciální vlastností každé přírodní látky.

Ať byly přesné okolnosti vzniku lidské řeči jakékoliv, z výše uvedeného vyplývá, že citoslovce při něm hrála první housle. A že velké množství z nich existuje v jednotlivých jazycích světa už hodně dlouhou dobu. Mezi starší česká citoslovce tak patří např. (doklady z webu https://vokabular.ujc.cas.cz/):

ach: ach, kda jest býti tomu, jakž bych já svój kóň okročil!

é (ve významu ó, ach): é, hospodine, neostávaj mne! (dnes již nepoužívané)

haha: ha ha, těžšie tu bude odsúzenie, než nynie bývá

haf, hav, haw: když brachne jednau haw!

oh: oh, biedná ústa nestydatá

piv, piw (ve významu pch): piw, to li jest král, ba by se on preč odsavad bral (dnes již nepoužívané)

O tom, že se čeština i dnes obohacuje o citoslovce nová, se přesvědčujeme mj. pohledem do již mnohokrát zmiňovaného Neomatu (https://neologismy.cz/). Najdeme zde kromě jiného:

boing-boing (ozvěnovitý zvuk např. při uvolnění stlačené pružiny, pera aj.): Někdy se dá použít původní zvukový doprovod (…), jindy kolegové v elektronické střižně dodají zvuky nové – ruchy, hudbu a takzvaný „mickey-mousing“, to jsou ty nejrůznější komické „boing-boing“, pípance a práskance…

čmrk (zvuk psací nebo kreslicí potřeby, která se energicky pohybuje po nějaké ploše, zprav. po papíře): Jak se u vás vlastně zrodí nápad? Musíte ho vysedět, nebo přijde jako momentální inspirace? – Jak rád bych vám řekl, že si sednu, načmárám něco na ubrousek a vyinkasuju milion! Čmrk, čmrk, podpis. To bohužel nejde.

duc (hlučný a jednotvárný zvuk specifického druhu hudby): dance music – taneční hudba, pro neználky vyjadřovaná citoslovci „duc, duc“, rozlišuje se do mnoha podskupin a směrů: techno, house, jungle, speed garage, trance, acid jazz apod.

jejky (skutečnost, že mluvčí bere na vědomí něco negativního, omyl, chybu aj., někdy jako součást omluvy): Jejky, k***a dostala štráfík, no, bude muset přidat na pohybu pánve, případně dělat více Honolulu…

jukííí (výrazná nevole, ostrá kritika, znechucení, patrně k angl. yuck v témže významu): Uííí. Jukííí. Fůůůůůj. iPhone 11 Pro. Bléééé. Tak tohle je ta trypofobie, fobie z malých dírek a hlavně jejich shluků. Nový telefon iPhone 11 Pro od Applu má – jak je známo – tři objektivy, takže vyfotí i to, co nechce.

lajkity lajk (skutečnost, že někdo dá, dává lajk na sociálních sítích): Ona je to taková terapie, a jak vidno, potřebuje ji dost lidí. Takže: kdo se nestydí, není Čech, hop hop hop, a jak se říká na Facebooku, lajkity lajk…

meh (negativní postoj, negativní hodnocení, kritika): Triky jsou super (jako vždy), vkusně pubertální humor OK (osvědčená klasika), příběh… meh. Celá zápletka kolem záporáka je bohužel intergalakticky imbecilní (…)

muck (zvuk polibku): Adéla: Nikoho nevyhodila, Anet… 🙂 Máš tři otázky, z nich si vybereš dvě… :)) A i když to nepřečteš, tak máš za 3. – Aneta: Ok, diky, Adel, za uklidnění…. 🙂 Muck…

oops (skutečnost, že mluvčí bere na vědomí něco negativního, omyl, chybu aj., někdy jako součást omluvy): Například si dovedu představit, že složitá arbitráž nebo komplexní transakce stojí hodně. Ale někdy vidím v novinách sumu a říkám si: „Oops!, tohle za právní služby asi není…“

plink (krátký, ostrý, kovový nebo zvonivý zvuk): Těm se to musí dodat v excelových tabulkách a ty ještě musí mít takové ty vyskakovací bubliny, co na ně kliknete, udělají takové to plink a vyskočí komentář…

tykráso (údiv, překvapení, obdiv ap.): Nechala jsem se potetovat, nebojím se přiznat, že chodím k psychologovi a svůj rozchod jsem sdílela na sociálních sítích. Tykráso. Já jsem normálně rebel roku 2020.

vruuum (zvuk spalovacího motoru automobilu, motocyklu aj.): Práce motoristického novináře občas nemá nouzi o veselé okamžiky. Jako tehdy, když nám hlavní produktový plánovač Infiniti Francois Bacon takřka filozoficky vysvětloval výhody nového konceptu: „Ticho, to je novodobé vruuuum.“ Asi bychom se zasmáli a pustili to z hlavy, kdyby (…)

wow (údiv, překvapení, obdiv ap.): „Twerk existuje dlouho, ale hodně se o tom začalo mluvit právě po vystoupení Miley Cyrusové. Wow, co to je? To je tanec? Aha? Jakže? Twerk?“ shrnuje reakce veřejnosti Antošová.

zív (skutečnost, že se někdo nudí, že je něco nezajímavé): Utahané drama bez dramatických okamžiků, retrosymfonie pro tři výstřihy a dvacet bizarních příčesků. Upozornění – největší emoce zažijete při čtení seznamu zúčastněných herců, od tohoto okamžiku už to bude jen horší a horší. Zív…

Citoslovce jsou velice originální, svérázný slovní druh. Jsou jako žralok šotek ve světě zvířat, jako Tatra 77 mezi československými automobily, jako zpěvačka Björk ve světě hudby… Nelze se tak než těšit na další přírůstky, kterými v budoucnu obohatí slovní zásobu naší mateřštiny.

O nadávkách novějších i starších: „Ty shite“ nebo „Vyjebená duše zperděná!“

Známe je všichni a vsadím, co mám, že i ti největší krasoduchové a krasodušky mezi námi sem tam nějakou použijí – nadávky. Jedná se o hrubé, urážlivé označení osoby, řidčeji předmětu nebo něčeho abstraktního. Nadávky mají různé funkce. V prvé řadě vyjadřují emoce. Nějaké takové slovo nám vyklouzne z úst, když do nás třeba někdo nabourá a nám zkrátka rupnou nervy (Kam čumíš, debile?!). Nadávky mají také konativní funkci, jejich užitím můžeme někoho záměrně ponížit, ublížit mu (Opičí ksichte! na adresu člověka s nadměrným ochlupením obličeje). Jsou obecně velmi nápadné a poutají pozornost. Někdy mluvčí nadávky používají, aby zapadli do kolektivu, s čímž se setkáváme například u dětí ve škole. Roli hrají také v beletrii při stylizaci postav (Švejku, ježišmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden.). Nadměrnému užívání nadávek, vulgarismů se odborně říká koprolálie. Ta je symptomem některých psychických nemocí, kupříkladu Tourettova syndromu.

À propos vulgarismy – právě z jejich řad se většina nadávek rekrutuje, byť to není úplně stoprocentním pravidlem, neboť především některé mírnější nadávky mají původ ve slovech, která obecně vulgární nejsou (Sklapni, ty kašpare jeden!). Nadávky mnohdy nějak souvisejí se sexualitou a vyměšováním (Píčo!, Vychcánku!), říší zvířat (Ty prase jedno!), rasou, etnicitou a národností (Negře!, Židáku!), politickým a náboženským vyznáním, světonázorem (Komouši!, Černoprdelníku!, Nácku zasranej!) či tělesnými, duševními a charakterovými vlastnostmi (Plešoune!, Magore!, Vlezdoprdelisto!).

Asi nás příliš nepřekvapí, že i nadávky – stejně jako ostatní slovní zásoba – jsou regionálně a časově rozrůzněné. Trochu jinak se nadává v Čechách a trochu jinak na Moravě a ve Slezsku. Znáte třeba nějakého ostravského chachara (‚lotr, pobuda‘)? Existují dokonce větší „nadávkové regiony“, které dokazují kulturní souvislosti překračující hranice národních států. Vidíme tak, že v německojazyčných zemích převládají nadávky týkající se vylučování. Nepochybuju, že jedna z prvních německých nadávek, která nás napadne, bude Arschloch (doslova ‚prdeldíra‘). Situace v Čechách je podobná, na Moravě a ve Slezsku ale začíná přechodové pásmo a na Slovensku už převládají nadávky spojené se sexualitou. Tyto hranice jsou v současné době ale možná méně ostré než dřív, v češtině totiž oproti minulosti poněkud přibývá nadávek spojených právě se sexualitou, zde jen ve výběru: buzouš ‚gay‘, kazimrd ‚kdo někomu kazí příležitost k pohlavnímu styku‘, kulizmrd ‚nadávka osobě mužského pohlaví‘, kundolíza ‚lesba‘. V souladu s obecným trendem výraznějšího vlivu angličtiny se objevují i nadávky právě z tohoto jazyka (Uklidni se, ty shite.).

My teď ale současnou češtinu opustíme a nahlédneme do její minulosti, abychom se podívali, jaké nadávky se používaly v uplynulých staletích či desetiletích. Průvodci po velmi starých, starých i ne až zas tak starých nadávkách (zavítáme do hlubokého středověku a skončíme v 19. století) nám budou knihy „Chrám i tvrz“ (Pavel Eisner) a „Slova a dějiny” (kol. autorů pod vedením Igora Němce), nahlédneme ale také do různých slovníků starší češtiny, které jsou k dispozici na lexikografické platformě „Vokabulář webový“ (https://vokabular.ujc.cas.cz/), provozované Ústavem pro jazyk český.

Vyjebená duše zperděná! Na rozjezd pálím hned těžkým kalibrem. Tato je asi moje nejoblíbenější, smím-li si dovolit čistě osobní vyznání… Místo výrazně explicitního slova vyjebený (odpovídá zhruba dnešnímu slovu zkurvený, zasraný) se ve starší češtině objevuje i eufemismus vyjedený, jakási tabuová náhražka výše zmíněného vulgarismu. Máme tak doložená např. spojení typu jebák vyjedený / vyjebený. Poněkud méně peprné nadávky byly třeba klécka (‚kdo kulhá, má nehybnou končetinu‘), hatlák (‚skrblík‘) či babinec (‚zbabělec‘). Slovo sagitář bylo hanlivé označení pro žáky a studenty; zřejmě z toho důvodu, že výuka latiny začínala skloňováním podstatného jména sagitta (‚střela‘).

Sedlákům se nadávalo slovem hnojokyd, podkoní bylo možné urazit slovem třěpačka (původně ‚hadr na čištění koní‘). V kruzích urozené šlechty bylo nadávkou slovo chlap (‚nevolník‚ poddaný‘). Král mohl jiného krále urazit tím, že ho označil za králíka (‚král malé země, chudý, nevýznamný král‘). Zde má tedy zdrobnělina depreciativní, hanlivou funkci.

Starší čeština oplývala bohatstvím slov označujících ženy „nepoctivé“, čímž myslím ty, které poskytovaly sex za peníze. My se zastavíme jen u kurvy, která se nám dochovala až do dnešních dnů a očividně se stále těší dobrému zdraví. Pochází ze slovanského základu kurъva a má paralelu v německém huora / huore (v dnešní němčině Hure) v témže významu. Právě němčina češtinu obohatila o nadávku z kurvy šalek (k něm. huoren-schalc), tj. zhruba ‚zkurvysyn‘. Obohacení to ale nebylo jednosměrné; z německého textu z doby kolem roku 1280 máme doložené hybridní německo-české slovo huersyn.

Nadávky namnoze odrážely a odrážejí historické reálie. Tak např. slovo marburk (‚zrádce, křivopřísežník‘) bylo jako nadávka motivováno zradou ze strany českých žoldnéřů při obraně hradu Malborku v roce 1457. Papeženec (‚papežův přívrženec‘) byla nadávka katolíkům za dob husitství i později, Říměnín (‚Říman‘) nadávka katolíkům za husitských válek a v období po nich. Kacíře bylo možné počastovat slovem cafúr (původ nejasný). Slovo hába se původně užívalo jako nadávka novokřtěncům, příslušníkům středověkého náboženského hnutí, později se ustálil význam ‚lakomec‘. Slovo čehona / Čehona ve významu ‚prorakousky smýšlející, národně nespolehlivý Čech‘ vzniklo z textu rakouské císařské hymny: „Čeho nabyl občan pilný (…)“, tj. zkomoleně „Čehona byl občan pilný!“ Autorství a zásluha na popularizaci této nadávky bývá připisována Viktoru Dykovi (takto např. Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971). Historicky podmíněná je i nadávka buržoust (‚bohatý, omezený měšťák‘) související se sociálním pnutím mezi měšťanstvem a dělníky v 19. století.

Některé nadávky udělaly leckdy hvězdnou paralelní kariéru jako příjmení. Našimi sousedy jsou tak např. pánové Marvan (‚hlupák, nevzdělanec‘, poprvé doloženo ze začátku 16. století), Mizera (doloženo od konce 14. století), Zuna (‚ošklivý člověk‘), Hrubeš, Vošoust, Nechuta, Neřád a jejich drahé polovičky.

Nadávky měly ještě donedávna i svůj vlastní časopis, ve kterém byly publikovány texty na téma verbální agrese. Jmenoval se „Maledicta“ a vycházel v letech 1977–2005. Jeho zakladatelem a vydavatelem byl Reinhold Aman (1936–2019), původem německý germanista a chemik, autor „Bavorsko-rakouského slovníku nadávek“ („Bayrisch-Österreichisches Schimpfwörterbuch“) či knihy o americkém vězeňském slangu.

„Rozmohl se nám tady takový nešvar…“ Filmové a seriálové hlášky jakožto frazeologické neologismy

Filmy a seriály obohacují náš jazyk nejen o nová slova, ale také o delší spojení slov. Filmové a seriálové hlášky jako dnes již klasické Jste třída zralá k záhubě („Cesta do hlubin študákovy duše“, 1939) – jakožto pedagogovi mi na mysli vytanula právě tahle jako první – nebo Hliník se odstěhoval do Humpolce („Marečku, podejte mi pero“, 1976) – a tahle jako druhá – se staly všeobecně známými. Přesto se jedná o poměrně málo probádanou součást (široce pojaté) frazeologie neboli ustálených slovních spojení. Stejně jako ostatní frazémy jsou i filmové a seriálové hlášky více či méně ustálené, vyskytují se v nějakém typickém kontextu a mají leckdy přenesený význam.

Vedle již dvou zmíněných patří mezi obecně známé, popř. známější hlášky i Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! („Pyšná princezna“, 1952), Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš… („Jáchyme, hoď ho do stroje“, 1974), Vydrž, Prťka, vydrž! („Sněženky a machři“, 1983), Nezastavujeme, máme zpoždění! („Slunce, seno, jahody“, 1984), Na tragickej život jsem já pes („Vlak dětství a naděje“, 1985) nebo Baby nebude sedět v koutě („Hříšný tanec“, 1987). Ty ale už většinou nejsou pociťovány jako nové a za neologismy bychom je v současné době neoznačili, i když o nějaké přesné hranici nebo jednoznačném vymezení neologismů mluvit nemůžeme. Zaměřme se tedy teď na hlášky novější a nové. 

Z novějších mi v paměti utkvěla – asi opět pod vlivem učitelského povolání – hláška Rozmohl se nám tady takový nešvar z filmu „Pelíšky“ (1999). Eva Holubová alias učitelka a teta v jedné osobě jejím prostřednictvím glosuje užívání „slovíčka“ prcat v řadách dospívajícího studentstva. V současných textech tuto hlášku najdeme jako jakýsi žertovný, možná i trochu zlehčující „předkomentář“ vztahující se k nějakému jevu, který mluvčí vnímá jako negativní: 

– Rozmohl se nám tady takový nešvar. (…) Další krádež dřeva. Náchodští policisté se v těchto dnech zabývají dalším případem krádeže dřeva. (Google.cz)

– Rozmohl se nám tu takový nešvar – kandidáti na prezidenta jsou líní shánět 50 tisíc podpisů, a tak se snaží raději uprosit 20 poslanců. (SYN v9) 

O dva roky starší je Neživíš, tak nepřepínej! z filmu „Knoflíkáři“ (1997), ve kterém opět Eva Holubová, tentokrát jako manželka „pitomce“, jehož hlavní dovedností je precizní umístění plivance na projíždějící vlak, svého manžela touto hláškou „staví do latě“. Citát se ujal jako poměrně direktivní usměrnění komunikačního partnera odkazem na jeho neschopnost vydělat peníze a na jeho nízké společenské postavení. Z něj pak komunikačnímu partnerovi v lepším případě nevyplývají výhody, v horším mu z něj dokonce vyplývají povinnosti: 

– Několik dalších členů rodiny postává kolem. „Uvař jim kafe!“ poručí sestře sedmačtyřicetiletá Věra. U Bílých evidentně platí „neživíš, tak nepřepínej“. Oba Františkové jsou totiž v invalidním důchodu, zatímco z bývalé uklízečky se stala zpěvačka s ohromným mezinárodním renomé. (SYN v9) 

Obě hlášky se v češtině vyskytují také v různých aktualizacích, variacích: 

– Rozmohl se nám v lize takový nešvar… Já teda jako nechci nikoho práskat, jo, ale hlásit se to prostě musí. (SYN v8)

– Dá se to ale vyložit i jako neformální zavádění majetkového cenzu pro funkci ministra. Máš na soukromé financování státních záležitostí, můžeš do úřadu. Nemáš milióny, tak nepřepínej. (SYN v8)

Na hlášky s šancí na zlidovění byl bohatý seriál „Most!“ z roku 2019. Na jednoznačné závěry je možná ještě příliš brzy, zdá se ale, že hlášky jako Dycky Most!, Drž úhel, Franto! nebo On není rasista, on je jenom debil v současné češtině už zapouštějí kořeny: 

– Se sloganem „Dycky Most!“, který pronesl hlavní hrdina Luděk v úvodním dílu, se Mostečtí ztotožnili a začali jej používat. (Google.cz)

– „Drž úhel, Franto.“ Kdo by neznal dnes už lidovou hlášku ze seriálu Most. Ta nově bude sedět i na naši úhlovou utahovačku Scorpio (…). (Google.cz)

– Na autora té „reklamy“ sedí hláška: On není rasista, on je jenom debil. (Google.cz)

Možná jste si všimli, třeba i na základě ukázek výše, že filmové a seriálové hlášky jsou doma v kolokviální, méně formální komunikaci. Jejich užití v těch nejformálnějších a nejoficiálnějších kontextech by nás tedy nejspíš překvapilo. Představte si například, že Úřad vlády ČR by Kanceláři prezidenta republiky v oficiálním dopise psal něco jako Vydrž, Prťka, vydrž!… Protože hranice mezi mluveným a psaným jazykem je dnes díky moderním médiím v porovnání s minulostí rozostřená, nedá se říct, že bychom je našli jenom v mluvených textech, běžně se s nimi totiž setkáváme i v textech psaných. Jejich užití v jazyce je založené na rozpoznání analogie mezi konkrétní komunikační situací, ve které mluvčí jazykově jednají, a situací, na kterou jsou hlášky navázané ve filmu, v seriálu. Na tom, jak snadno hláška tuto analogii umožňuje rozpoznat a jak harmonizuje s komunikační potřebou mluvčích, jak je osloví i z hlediska jejich životní zkušenosti, závisí její šance na širší rozšíření. Nemalou roli hraje určitě taky popularita filmu nebo seriálu, postavy nebo herce či herečky, prostřednictvím nichž hláška ožívá a dostává se k divákům a divačkám. 


Snad vás tato malá ochutnávka filmových a seriálových hlášek alespoň trochu potěšila a odpustíte mi, pokud se na vaši oblíbenkyni nedostalo. Víc se jich sem ale bohužel nevešlo. Nebo že by? Tak zavřete oči, odcházím…