Archiv autora: Jana Georgievová

Zatemňovač plynových lamp, nebo prozatím obyčejný gaslighter

Přejímky z angličtiny (ostatně nejen z ní) obvykle spojujeme s novými vynálezy, trendy či technologiemi, se kterými dosud nemáme v našem prostředí zkušenost, a proto ani zatím české pojmenování. Nový výdobytek postupně integrujeme do svých životů a s ním i brousíme jeho pojmenování: adaptujeme ho do jazykového systému češtiny, ustaluje se jeho výslovnost, pravopis, ohýbání i třeba stylistické zařazení.  

Z ciziny však můžeme přejmout i slova pojmenovávající společenský jev, který sice známe, ale zatím jsme mu nevěnovali dost velkou pozornost na to, abychom ho přesně vymezili. Vezměme si například takový body shaming neboli zesměšňování, psychické zraňování lidí na základě vzhledu. Posměch za nadbytečná kila nebo jiný zdravotní problém není žádná novinka, kterou bychom u nás neznali, co nám ale chybělo, bylo pojmenování tohoto nešvaru – a se zavedeným názvem i větší citlivost k jeho přítomnosti. 

Podobně se s přejetím výrazů z angličtiny zvyšuje vnímavost k nešvarům v mezilidských, zejména partnerských vztazích. Například benching (situace, kdy si jeden z partnerů nechává v počátcích vztahu toho druhého v záloze „na lavičce“ pro případ, že nenajde nějakého lepšího), breadcrumbing (v tom případě partner dává druhému jen „drobečky“ své pozornosti) či cushioning (kdy si jeden z partnerů nechává záchranný „polštář“ v podobě stále aktivních účtů na seznamkách). Nebo ghosting, kdy se člověk ze vztahu vypaří jako „duch“, přestane brát telefony a jakkoli reagovat. Vyjmenované výrazy představují jen vzorek jevů, o kterém se hovoří především s rozšířením sociálních sítí a virtuální komunikace. Vyghostovat jsme ale přitom mohli třeba i souseda přímo ve fyzické realitě, sociální sítě však na zmíněné praktiky vrhají více světla a je možné je podchytit a archivovat třeba screenshotem rozhovoru v chatu.

Vrcholnou disciplínu představuje gaslighting, forma psychické manipulace spočívající v podrývání zdravého rozumu nicnetušící oběti. Tento pojem pochází z názvu divadelní hry Patricka Hamiltona Plynové lampy (Gaslights), ve které se muž snaží přesvědčit svoji manželku o její nepříčetnosti mimo jiné tím, že cíleně tlumí svit lamp v domě a ženě tvrdí, že se jí to jen zdá. Takovému manipulátorovi se pak říká gaslighter. Dramatická předloha Plynové lampy byla zfilmovaná už v roce 1944 a podobnou manipulaci provádí třeba Závist v české pohádce Nesmrtelná teta z roku 1993. Jen nám pro toto chování chybí české pojmenování, anglické je v databázi Neomat doloženo až od roku 2021.

Anebo z veselejšího soudku: radost z drobných smyslových požitků jsme si byli schopní užít i před nástupem tohoto dánského trendu, teprve přejímka hygge nám však pomohla si to lépe uvědomit a ocenit.

Stereotypy cizí, nebo naše vlastní?

Českou slovní zásobu přirozeně tvoří i slova pocházející z cizích jazyků, v posledních dekádách mezi nejvýraznější skupinu patří bezesporu přejímky z angličtiny. Anglicismy však nejsou jediné cizí prvky, které čeština integruje do svého jazykového systému. Nezapomínejme, že v naší řeči používáme i vlastní jména, často rovněž pocházející z jiných jazyků, která se také následně adaptují do složitého gramatického systému češtiny. Někdy dokonce s pomocí proprií vznikají nové frazémy. Importovaný výraz, ať už z oblasti jmen obecných nebo vlastních, však nemusí v češtině odpovídat podobě, jakou má v zemi původu.

Pojďme si to ukázat na zeměpisných názvech. Jak například vzpomínáte na první lockdown a plošný přechod na práci z domova – neboli home office? Někdo zapojil zlaté české ručičky, šil roušky nebo kutil. U někoho doma to zase možná byla úplná Itálie, někdo si naopak užil pořádnou Havaj. I kdyby jen v podobě pizzy s ananasem. Exotické sladké ovoce kontroverzně umístěné na italskou slanou placku strhává naši pozornost natolik, že už obvykle nepátráme, odkud tato společensky konfliktní receptura pochází – a že ji vytvořil Kanaďan s řeckými kořeny, inspirovaný čínskými recepty, které kombinují sladké a slané chutě.

Název pizza Havaj tedy neprozrazuje směr importu, ale rys, který s Havají spojuje někdo žijící mimo toto souostroví. Národnostní klišé totiž cizí realitu někdy skutečně odrážejí, mnohdy však spíše ukazují, jak ji interpretujeme my. Ostatně podobně je to právě i s cizími slovy v češtině, jak nám mohou ilustrovat přejímky z úvodu této ukázky. Zatímco lockdown se v angličtině skutečně používá, home office jen klame tělem a do angličtiny by potřeboval přeložit frází to work from home. První z anglicismů reflektuje, jak to v angličtině doopravdy je, druhý, jak my si myslíme, že by mohlo.

Jistě vás při vzpomínce na pandemickou uzavírku napadnou i další česká sousloví postavená na zeměpisných názvech. Třeba že někdo začal pít jako Dán (stereotyp podpořený prohnilou atmosférou království dánského zobrazenou v Hamletovi), někdo zase dřel jako Bulhar (odkaz na bulharské zelináře meziválečného Československa, kteří překračovali zákonem nařízenou pracovní dobu). Nebo že se z řady činností stala ruská ruleta (v ruštině skutečně russkaja ruletka), u někoho možná hrozil až stockholmský syndrom (podle skutečného příběhu rukojmích držených při bankovní loupeži ve Stockholmu). Na některé cizí výrazy se můžeme alespoň do určité míry spolehnout i v zahraničí, je však dobré mít na paměti, že mnohé z nich jsou platné jen u nás.