Korosloví
Martin Šemelík, Pátek Lidových novin, 22. května
Přísloví jako například Ranní ptáče dál doskáče či Stará láska nerezaví tu jsou s námi už dlouho. Formou ucelené výpovědi nám zprostředkovávají lidovou poučku či moudrost předků. Mají přitom jednu zajímavou vlastnost, kterou si často ani neuvědomujeme, totiž že frekvence jejich užití není vysoká. (Kolikrát za den řeknete nebo napíšete nějaké přísloví?) Přesto mnohá z nich zná snad každý. Asi i proto čítáme a slýcháme jejich různé obměny, obvykle v rámci nějaké mimořádné situace, ať už z hlediska jednotlivce, či společnosti.
Taková situace nastala nyní v období koronavirové pandemie. Na internetu se tak dozvídáme, že Člověk míní, a koronavirus mění. Na sociálních sítích zase nalezneme sbírku „korosloví“ s položkami jako Rouška kvapná, málo platná či Kolik roušek máš, tolikrát jsi člověkem. A o čem „korosloví“ vlastně vypovídají? Nepochybně o naší jazykové kreativitě a smyslu pro (černý) humor. A dost možná také o tom, že přísloví jsou svým způsobem nesmrtelná. Nepochybuji, že se s jejich obměnami nesetkáváme naposledy. Příště to bude jistě za veselejších okolností.
Přenosce
Michaela Lišková, Pátek Lidových novin, 15. května
To takhle v 80. letech přijde výraz přenosce do Ústavu pro jazyk český a stěžuje si: „Objevil jsem se v novinovém článku, ale čtenářům jsem vadil. Psali kvůli mně dopisy do redakce! Proč ten humbuk?“ Kauzy se ujala lingvistka Polívková (o svém vyšetřování sepsala zprávu do časopisu Naše řeč).
Pro slovo přenosce měla dvě dobré a jednu špatnou zprávu. Začala tou špatnou. Už ve Slovníku spisovného jazyka českého je heslo přenosce stylisticky hodnoceno jako řídké a knižní, což pochopitelně značně omezuje jeho bezproblémové přijímání v soudobých mediálních textech. Dobrou zprávou zaprvé je, že bylo utvořeno zcela podle českých slovotvorných zásad. Zadruhé, k označení toho, kdo něco přenáší, lze užít jak pojmenování přenašeč/přenášeč, tak přenosce. Avšak zatímco výraz přenašeč slouží navíc ještě jako název technického zařízení k přenášení signálů, slovo přenosce má výhodně pouze jeden význam.
Ne vždy převáží dvě dobré zprávy jednu špatnou. Ani dnešním čtenářům by se nezdálo spojení přenosce koronaviru. Čteme a slýcháme o jeho přenašečích, výjimečně přenášečích. Přenosce má prostě smůlu.
Smrtnost
Věra Kloudová, Pátek Lidových novin, 30. dubna
V souvislosti s pandemií koronaviru se v publicistice často setkáváme s výrazem smrtnost. Ne každý toto slovo zná, v diskusích se objevují i názory, proč zavádět tento nový výraz, když už přece existuje úmrtnost, případně jsou obě slova chybně zaměňována.
Smrtnost (letalita) je zavedený medicínský a statistický pojem, který znamená něco jiného než úmrtnost. Udává poměr počtu zemřelých na určité onemocnění nebo jiný jev k celkovému počtu jedinců s danou chorobou či zasažených tímto jevem.
Úmrtnost (mortalita) je pojem obecnější, vztahuje se k celkové populaci a udává počet úmrtí (způsobených čímkoli) v poměru k počtu obyvatel (nebo také na tisíc obyvatel) za rok. Vypadne-li tedy někdo z letícího letadla, je úmrtnost téměř nulová, avšak smrtnost stoprocentní, protože takový pád je neslučitelný se životem.
V obou případech se jedná o názvy souhrnné, vyjadřující statistické vztahy. Jsou tvořeny příponou -(n)ost; úmrtnost je odvozena od slov úmrtí, umřít, kdežto smrtnost od slova smrt a od dnes již zastaralého přídavného jména smrtný. Zřejmě i to je důvod, proč může smrtnost působit nezvykle.