Nová slova v češtině nevznikají jen, když potřebujeme něco upřesnit či pojmenovat novou skutečnost. Jedním z důvodů, proč vytvoříme nové slovo, může být třeba také to, že chceme napsat čtivější a zajímavější text. Této vlastnosti neologismů hojně využívají spisovatelé a novináři. Slova ozvláštňují například tím, že první část slova dají do závorky: Podle některých komentátorů provádí Evropská unie (ne)reformy a britské veřejné systémy jsou známé svojí (ne)funkčností. V rubrice domácí se dočteme o radním pro (ne)dopravu nebo o tom, co dělají (ne)hejtmani. A když se ohlédneme do minulosti, zhodnotíme, že socialistické Československo byl (pa)stát, ve kterém lidé pociťovali (ne)svobodu. Při takovém uzávorkování komponentu na začátku slova nastane významová situace blížící se pohádce o chytré horákyni. Ta se měla dostavit ani ve dne, ani v noci a nebýt při tom ani nahá, ani ustrojená. Prostě ani jedno, ani druhé, zkrátka něco mezi tím.
Kromě předpony „ne-“ dávají pisatelé do závorky také komponenty „neo-“, „staro-“ nebo „sebe-“: i dnes mezi mezi jednotlivými národními státy vznikají (staro)nové bariéry, protože hodnoty některých lidí lze označit jako (neo)konzervativní. V lifestylových pořadech si přečteme, že cítit se dobře ve vlastním těle je sice velmi (ne)snadné, ale neměli bychom propadat (sebe)lítosti.
Dále se můžeme z tištěných médií dozvědět, že již brzy možná začneme jíst ekologicky šetrnější (ne)maso vypěstované v laboratořích, ale naše vyhlídky jsou v klimatické krizi i přesto docela (ne)nadějné, protože naše budoucnost bude (anti)ekologická. Z takto uzávorkované negace sice vůbec nezjistíme, na jakou budoucnost se máme připravit, ale aspoň si každý může po libosti vybrat sám.