No, paní, the show must go on, že? Písničkové hlášky

Je to trochu jako déjà vu, viďte? O hláškách na našem neologickém blogu totiž už jednou řeč byla. Tentokrát ovšem půjde o hlášky nikoli filmové, ale písničkové.

Písničkové hlášky jsou stejně jako hlášky filmové více či méně ustálená spojení slov, která se vyskytují v nějakém typickém kontextu a mají leckdy přenesený význam. Také ony jsou doma v méně formální komunikaci, přičemž jejich užití v oficiálnějších kontextech by nás nejspíše zarazilo. Protože žijeme v globalizovaném světě, nepřekvapí nás, že některé písničkové hlášky mají původ v cizích jazycích, především v angličtině. Zatímco k filmovým hláškám najdeme už celkem dost literatury a nejrůznějších webů uvádějících jejich seznamy, písničkové hlášky jsou v porovnání s nimi na okraji zájmu. Schválně! Hádejte, kolik odkazů na spojení „písničková hláška“ nebo „písničkové hlášky“ na českém internetu najdete. Pokud jste tipovali 0, tipovali jste správně.

Také v případě písničkových hlášek můžeme rozlišovat dvě základní užití. První typ užití se dá popsat jako takové, kdy je hláška zmiňována v kontextu, ve kterém se mluví o daném interpretovi, popř. o písničce, ze které hláška pochází. Dá se říct, že zde má hláška blízko k citátu, např.: Broukám si s Marií Rottrovou „Zřejmě letos nikde nejsou kytky, asi mráz je zkosil mačetou … “

Patrně pouze mezi periferní typy písničkových hlásek, popř. mezi „ne-hlášky“ lze počítat užití následujícího typu:

Jako kdyby se řídila svojí skladbou Oops! … I Did It Again (Jejda! Udělala jsem to zase) z roku 2000. Americká zpěvačka Britney Spearsová teď zásobuje fanoušky na Instagramu jedním odhaleným snímkem za druhým.

Tady se jednak odkazuje ke zpěvačce, jednak k titulu písně. Ten je tvořen částí refrénu s hláškou, jež je zde usouvztažněna s tím, jaké aktivitě se zpěvačka právě věnuje. V tomto konkrétním případě jde o zásobování fanoušků lechtivými fotografiemi. Jedním z charakteristických znaků hlášek ale je, že jsou známé širokému okruhu mluvčích, což zde, přijde mi, spíše splněno není.

Druhé užití bychom mohli charakterizovat jako samostatnější, jako takové, které se obejde bez explicitního odkazu k písničce, zprav. proto, že je hláška už výrazněji integrovaná do mentálního lexikonu mluvčích. Na webu lidovky.cz najdeme článek s podtitulem Exotické diapozitivy z naší báječné dovolené. Abychom si byli úplně jistí, museli bychom se patrně zeptat jeho autorky, myslím si ale, že je velmi pravděpodobné, že se zde spojením exotické diapozitivy z naší báječné dovolené odkazuje na píseň Hany Zagorové s názvem Maluj zase obrázky. Užití této hlášky je zpravidla žertovné, ironické, expresivně zabarvené.

Písničkové hlášky jsou mj. i jazykové fenomény, roli hrají ale také v nejrůznějších mimolingvistických kontextech. Zaujala mě jedna soudní kauza z doby před přibližně patnácti lety, která s písničkovými hláškami souvisí. Firma podnikající v oblasti dopravy osob, které jsou pod vlivem alkoholu, vytvořila reklamu s hláškou Říkal si Hurikán z písně Hurikán, kterou zpívá Dalibor Janda a otextoval ji Jan Krůta. Píseň pojednává, zjednodušeně řečeno, o smrti mladého muže při jízdě na motorce. Hláška zde díky všeobecné známosti písně a jejího obsahu potenciálním zákazníkům prostřednictvím reklamy zprostředkovává zhruba toto sdělení: „Neřiďte opilí, ať nedopadnete jako Hurikán. Zavolejte nám, my vás odvezeme.“ Firma ale textaře nepožádala o svolení a ten ji pak dal k soudu.

Mezi hlášky „s příběhem“ patří také the show must go on, tj. doslova něco jako představení musí pokračovat. Dneska asi přesně neurčíme, jestli mluvčí, kteří tuto hlášku použijí, referují k písničce skupiny Queen nebo ke staršímu anglickému frazému z 19. stol. Mluvím teď o autentických užitích jako třeba No, paní, the show must go on, že?, které dalo název i tomuto příspěvku. Roli zde může hrát věk, oblast vzdělání mluvčích atd. Myslím si ale, že většinová asociace by dnes asi byla s Queeny. Faktem nicméně je, že ti tuto hlášku nevymysleli, ale jen zpopularizovali. Ta původní fráze z 19. stol. zhruba vyjadřuje, že bez ohledu na to, co se stane, musí být naplánované představení pro čekající diváky odehráno, že se hraje za každou cenu, bez ohledu na osobní problémy účinkujících. Ačkoli rčení vzniklo v prostředí cirkusu, dnes se používá v různých kontextech, hodně v souvislosti se zábavním průmyslem, ale už i obecněji v jiných oblastech. Nemusí totiž jít nutně o umělecké představení, ale zkrátka o nějakou činnost, kterou někdo vykonává.

Uvidíme, která písničková hláška se stane součástí naší slovní zásoby v budoucnosti. Zpívám si „tepláková souprava, gule dej si doprava“ a vyhlížím ji s netrpělivostí, jež mi jinak není vlastní…

Od startovací kliky až po elektrobourák. Automobilismus ve zpětném zrcátku i za horizontem

V naší rodině jsme autům vždycky dávali jména. Asi proto, že to pro nás nebyly jen kusy železa, plastu a gumy, ale svým způsobem až skoro členové rodiny. Možná trochu přeháním, ale přesto… Fifi, Lízinka, Fanda, Zrzečka, Paprika a Čerňucha nás doprovázeli a doprovází při mnoha zlomových událostech v životě. Zvyk pojmenovávat rodinná přibližovadla nám zůstal až do doby, kdy jsme byli všichni dospělí. Začínám takto osobně a zeširoka, abych představil hlavní aktéry tohoto sloupku – Čerňuchu a spol. aneb malá lidová přibližovadla subkompaktní třídy (též třídy malých vozů nebo třídy A0), která v Česku i dnes často plní roli malých rodinných vozů a umožňují tak lidovou mobilitu širokým vrstvám obyvatel. Výše uvedená přezdívková jména mi umožní o nich mluvit tak, abych nemusel jmenovat jejich konkrétního výrobce a dělat mu tak reklamu.

Fifi a Lízinku dělí, pokud jde o rok výroby, celých dvacet let, jde ale paradoxně o technicky skoro stejná auta. Pokrok v komunistickém Československu byl v této oblasti totiž celkově vzato malý a mezi šedesátými a osmdesátými lety se vlastně nikam zásadně neposunul. Z hlediska našeho tématu je zajímavé, že Fifi byla prvním modelem svého výrobce, který nešel startovat startovací klikou. Nepřekvapí proto, že dnes je toto spojení již v podstatě okrajové (cca 150 dokladů na Googlu). Fifi a Lízinku spojuje ještě jedna věc, a to manuální sytič; všechny ostatní modely, včetně Fandy, se kterým se posouváme na konec 80. a začátek 90. let, pak již měly sytič automatický.

Fanda byl zároveň posledním modelem s karburátorem (zastarale zplynovač podle německého Vergaser). A u něj se na chvíli zastavíme. Od jeho používání v osobních automobilech se upustilo v souvislosti s příchodem přísnějších emisních limitů pro osobní automobily na začátku 90. let. V zemích EU bylo jeho použití znemožněno po roce 1992, přičemž byl nahrazen přesnějším elektronicky řízeným vstřikování paliva. Díky aplikaci Slovo v kostce Ústavu Českého národního korpusu můžeme sledovat vývoj frekvence tohoto slova v čase. S tím, jak karburátor ztrácel relevanci v mimojazykové skutečnosti, klesala i frekvence jeho užití v jazyce, byť v případě češtiny s určitými výkyvy. Zajímavé je pak srovnání s jinými jazyky, např. s němčinou, v níž ekvivalentní slovo Vergaser zažilo podobný frekvenční pád, ale mnohem strmější a bez fluktuací. Na příkladu slova karburátor / Vergaser si tak můžeme hezky ukázat, co mají jazykovědci na mysli, když říkají, že jazyk odráží vývoj společnosti z hlediska kultury, náboženství, dostupných technologií apod.

Se Zrzečkou se posouváme o deset let dopředu, na přelom tisíciletí. A skok to je vcelku velký. Fanda jej ještě neměl, Zrzečka už ano – elektronický imobilizér (‚elektronické zařízení bránící nastartování motoru, pokud by nebyl vložen správný klíč‘). V sousedním Německu se stal povinnou výbavou nově registrovaných vozů v roce 1998, údajně proto, že na začátku 90. let rapidně stoupl počet odcizených vozů. Relativně běžnou výbavou i těch menších a levnějších automobilů se na přelomu tisíciletí staly bezpečnostní prvky výbavy jako airbag (‚bezpečnostní nafukovací vak‘) a ABS (‚protiblokovací systém brzd‘), ačkoli ty tehdy už neologismy spíš nebyly, neboť jsme se s nimi ve větších a dražších modelech mohli setkat již podstatně dříve. Do přelomu tisíciletí v kontextu zpřísňujících se emisních norem spadá také mohutný rozvoj tříválcových motorů, které jsou oproti těm čtyřválcovým prý úspornější (alespoň teoreticky, resp. v laboratorních podmínkách). V této souvislosti vzniklo jako lidové označení tříválcového motoru slovo tříhrnek – válec svým podlouhlým tvarem hrnek trochu připomíná – a lidé začali některé vozy vybavené tříválcovým motorem 1.2 HTP žertovně označovat jako haťapky s odkazem na zkratku HTP (z anglického Hight Torque Performance – ‚vysoký točivý moment‘). Pro zvýšení výkonu byly a jsou tříválce často opatřovány turbodmychadlem, kterému někteří lidé říkají foukačka, a to podle principu, na základě něhož turbodmychadlo pracuje: Stlačuje vzduch přiváděný („foukaný“) do motoru.

Zrzečku a Papriku dělí jen pár let, proto je to tentokrát posun méně dramatický. Důraz na větší bezpečnost se projevil nástupem různých asistenčních a podpůrných systémů, jež mají jazykově většinou podobu nějaké zkratky odkazující k anglickojazyčnému slovnímu spojení. Za všechny jmenujme ASR (‚systém regulace prokluzu kol‘, z anglického Anti-Slip Regulation) a ESP (‚elektronický stabilizační program‘, z anglického Electronic Stability Program).

V tomto trendu pak pokračovala Čerňucha, se kterou vstupujeme v podstatě do současnosti a která přidala důraz na další elektronizaci všeho možného: viz výše zmíněný start / stop systém nebo systém zvaný front assist varující před nebezpečím kolize. Důležitější ale možná je, že se – ač sama není elektromobilem – narodila v době, kdy elektromobilita začala být jevem nejen hojně medializovaným, ale i prakticky existujícím; první novodobé čistě elektrické auto české provenience vyráběné sériově bylo představeno v roce 2019, kdy Čerňucha oslavila své první narozeniny.

Není pochyb o tom, že automobilový průmysl prochází v této souvislosti hlubokými změnami, ba přímo změnou paradigmatu či – chcete-li – elektrorevolucí. To s sebou přináší samozřejmě i jazykové inovace. Vznikají tak nová slova odborná, ale i jiná, srov.: elektrobourák (‚(velký) drahý a zprav. silný automobil s elektrickým pohonem‘), elektromikrobus (‚mikrobus s elektrickým pohonem‘), elektro-plyno-biomobil (‚automobil kombinující různé druhy pohonu‘) apod.

Co nás čeká dál, samozřejmě nikdo nemůže vědět s naprostou jistotou. Ale zkusme si zavěštit z křišťálové koule. Patrně se budou jednak rozvíjet další alternativní druhy pohonu, jednak širší uplatnění najde tzv. autonomní řízení (‚řízení za pomoci počítačových systémů bez řidiče‘). Slova jako vodíkáč (‚automobil s vodíkovým pohonem‘) a solarmobil (‚automobil s pohonem na sluneční energii‘) či LIDAR (‚metoda měření vzdálenosti na základě doby šíření pulsu odraženého laserového paprsku‘, z anglického Light Detection And Ranging) tak možná postupem času začnou ztrácet status neologismů a stanou se běžnou součástí slovní zásoby češtiny.

A nebo to všechno nakonec bude třeba také jinak… Protože jak říkal automobilový guru Ferdinand Porsche: „Změna je snadná. Pokrok je mnohem těžší.“

Pravda vítězí – ale která? aneb Slavné výroky v proměnách času

Musím přiznat, že výrok Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí, putující sociálními sítěmi krátce před druhým kolem volby českého prezidenta koncem ledna 2023, mě navzdory určité kreativitě autora trochu vyděsil.

Většinou ale srdce každého frazeologa zaplesá, když vidí nějakou zajímavou modifikaci některé z ustálených jednotek jazyka. Pokud se totiž někdo pustí do formální obměny frazému (výměnou či přidáním nějaké jeho komponenty), která s sebou často nese i určitou aktualizaci jeho významu, vychází ze stability této jednotky v daném jazyce a z jejího pevného ukotvení v mentálním lexikonu mluvčích, což jsou jedny ze základních frazeologických rysů. Zkrátka: ukazuje se tím mimo jiné vitalita frazémů.

To je i případ větného frazému Pravda vítězí (lingvista a frazeolog František Čermák ho řadí k příslovím a v jeho Základním slovníku českých přísloví z roku 2013 toto spojení zaujímá páté místo co do frekvence výskytu v reprezentativním elektronickém korpusu psané češtiny). Slova Pravda vítězí jsou od roku 1920 součástí vlajky prezidenta republiky a tedy jednoho ze státních symbolů. Toto heslo zpopularizoval Tomáš Garrigue Masaryk, když ho během první světové války vnímal jako jistý morální apel při prosazování myšlenky samostatného československého státu. Jeho syn Jan Masaryk pak prý později větu doplnil: Pravda vítězí, ale dá to fušku (a jak se píše v několika internetových příspěvcích, jako by tím trochu předpovídal potíže při vyjasňování své smrti…).

Heslo ale vzniklo mnohem dříve. V českém kontextu je známé jako výrok učence a církevního reformátora Jana Husa, jenž větu Super omnia vincit veritas ale použil primárně v náboženském smyslu (Pravda Páně) a patrně ji vyčetl z biblických pramenů.

Verzi hesla v latině – Veritas vincit – jsme mimochodem mohli vidět na prezidentské standartě v době krátce před rozdělením Československa (1990–1992). Politici zvolili linguu francu, aby nemuseli rozhodovat mezi češtinou a slovenštinou.

Jako mnoho frazémů je i tento ve svém významu vágní, proto ho lze v textech najít v mnoha modifikacích. Asi nejčastější jsou různá doplnění o druhou větu, uvozenou spojkou ale (Pravda vítězí, … ale která? / ale nad čím? / ale dá to fušku / ale někdy to trvá dlouho / ale dá to práci…).

Všeobecné známosti těchto slov (z prezidentské vlajky ji neodstranili ani komunisté) využil i Václav Havel, který je na jedné z demonstrací v listopadu 1989 propojil s jiným okřídleným syntagmatem: Nad vším vítězí láska. (Omnia vincit amor.). Zde je ale nutno poznamenat, že spojení obou podstatných jmen, pravda a láska, se ve veřejném prostoru vyskytlo již dříve, například jako motto sjezdu československých katolíků v roce 1935 (Vítězství pravdy a lásky). Zásadnější bylo, že Havel přidal dvě opozita (pravda X lež, láska X nenávist), čímž konkretizoval to, nad čím má být vyhrá(vá)no. Tou největší „změnou“ je ale patrně změna slovesného vidu: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zatímco v dosavadních citátech se objevovalo nedokonavé a tedy obecně a opakovaně platné vítězit, Havel použil vid dokonavý (zvítězit), čímž „děj“, resp. jeho předjímaný výsledek, převedl jaksi do budoucnosti. Určitý dosavadní neúspěch zápasu pravdy se lží a lásky s nenávistí se odráží i v poslední variantě Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Tato věta, která ve své době jedněm dávala naději, jiným ale díky slovesu muset třeba i mohla sloužit jako alibistické zdůvodnění určité pasivity, po Havlově smrti začala žít vlastním životem. A dala (kompozičně-derivačními postupy) vzniknout takřka nepřeložitelným slovům: Skuteční i domnělí Havlovi stoupenci, resp. přiznivci určitého myšlenkového/politického směru reprezentovaného Václavem Havlem, začali být z opozičního tábora nazývání kompozitem pravdoláskaři nebo pravdoláskisti. Zde máme co do činění s frazémem jednoslovným, jehož význam je s ohledem na společensko-politické konotace a vlastní názory každého mluvčího ještě vágnější než význam původního frazému větného, ze kterého toto podstatné jméno vzniklo. A v databázi Neomat slov takto odvozených najdeme ještě mnohem více, ať už jsou to (četnější) podstatná či přídavná jména: pravdoláska, pravdoláskovec, pravdoláskovník, pravdoláskařství, pravdoláskovství, pravdoláskismus, svobodopravdoláskař; pravdoláskařský, antipravdoláskařský, protipravdoláskařský, pravdoláskovský, pravdoláskovní, pravdoláskový, nebo příslovce či slovesa: pravdoláskařsky; přepravdoláskovat. Tyto jednotky mají společné i to, že jsou velmi často užívány ironicky, resp. jako označení dané osoby nebo skutečnosti někým „zvenčí“ (sami Havlovi sympatizanti užívají spíše neutrálních výrazů, vzniklých deproprializací, jako havlovec nebo havlista).

Spojení pravdy a vítězství je zjevně nadčasové a inspirativní i v jiných kulturách – heslo (jedině/jediná) pravda vítězí najdeme například na indickém státním znaku.

Nechme se překvapit, co a nad čím bude vítězit příště.

Je libo americano, nebo raději flat white?

Nabídka nápojových lístků nejrůznějších kaváren, cukráren, café barů, nověji také kávoték, caffetterií (chcete-li též caffeterií) či coffee housů se v posledních letech, zcela jistě k potěše kávových nadšenců, znatelně rozrostla o nové druhy káv. Její milovníci mají dnes na výběr z celé škály kávových nápojů, které se od sebe liší nejen typem a obsahem kávové složky a dalších ingrediencí, ale i postupem přípravy anebo způsobem servírování. Podívejme se detailněji na jednotlivé druhy těchto nápojů, příslušenství k jejich přípravě, ale také na to, jak s nimi mluvčí naší mateřštiny nakládají, co se týče pravopisu i výslovnosti.

Vedle kávových evergreenů v podobě espressa (silné černé kávy s vrstvou jemné pěny, podávané zpravidla v malém šálku) nebo cappuccina (espressa s horkým mlékem a mléčnou pěnou; v originálním italském pojetí bývá připravené ve stejném podílu všech tří složek) potěší zejména ty, co si úzkostlivě nepočítají kalorie, vídeňská káva (hovorově též vídeň neboli dvojité espresso či silná překapávaná káva s kopečkem šlehačky) anebo káva alžírská (hovorově alžír – vídeňská káva s vaječným koňakem).

Kávofilové si mohou při návštěvě svého oblíbeného podniku vychutnat rovněž kávy lišící se pouze poměrem kávové a vodové složky – třeba lungo (připravené z espressa a horké vody, zpravidla v poměru 1 : 1) nebo naopak ristretto (v italštině výraz znamená „zkrácený“ a jde o malé silné espresso na povrchu s hustou krémovou pěnou, připravené z obvyklé dávky kávy, ale poloviční dávky vody) či americano (espresso s několikanásobným množstvím horké vody, servírované ve větším šálku než klasické espresso).

Naprosto běžně se můžeme setkat i s dalšími kávovými variacemi na bázi espressa, ovšem s přidáním mléčné složky, jako jsou espresso macchiato, latte macchiato, caffé latte a flat white. V případě kávy zvané espresso macchiato se jedná o espresso s velice malým množstvím (pár kapkami) horkého šlehaného mléka – své pojmenování získalo po drobných bublinkách (skvrnkách), které se během přípravy utvoří v mléčné pěně. Dnes se takové macchiato ve výsledné podobě blíží spíše cappuccinu. Navíc může být ozdobeno latte art / latte artem (technikou malování obrázků v mléčné pěně). Mimochodem, název této baristické metody lze, jak je vidět, ponechat nesklonný, nebo ho můžete skloňovat.

Naproti tomu latte macchiato je tvořeno třemi vrstvami – připravuje se tak, že se nejprve napění mléko do mikropěny (velmi jemné pěny vzniklé našleháním mléka vodní párou na trysce kávovaru), ta se nalije do sklenice, po chvilce na povrchu trošičku ztuhne a oddělí se od vlastního mléka, teprve pak se do sklenice vlévá espresso. Když proteče mezi pěnu a mléko, vzniknou tři vrstvy. Na pěně zůstává patrná skvrna od kávy.

Caffé latte je v podstatě espresso s našlehaným horkým mlékem, podávané ve vysokých sklenicích. Zkrácené pojmenování pro tuto kávu – latte – vzniklo z původního italského spojení caffè e latte (káva s mlékem). Pokud byste si tedy v Itálii poručili „latte“, dočkali byste se jen samotného mléka. V laickém povědomí bývá (caffé) latte často zaměňováno za (café) latte macchiato a takový běžný kávičkář může tyto dvě kávy považovat za synonyma, i když zkušený barista bude namítat, že je mezi nimi podstatný rozdíl, a to nejen v přípravě, ale i v servírování.

K oblíbeným kávám patří zcela určitě i flat white – káva s poněkud tajemným názvem, který v překladu znamená „rovný bílý“. Ptáte se, proč právě toto označení? Odpověď není nijak složitá. Jde totiž o kávu připravenou z dvojité dávky espressa a teplého šlehaného mléka zarovnaného s okrajem šálku.

Nejen v letních měsících pak jistě přijde vhod italská kávová specialita, někdy považovaná za dezert – affogato (z italského výrazu pro „utopený“ – jedná se totiž o kopeček zpravidla vanilkové zmrzliny, zalitý silným espressem). Nebo řecká variace nám známé ledové kávy – tzv. frappé, což je instantní káva, případně espresso rozmixované s ledem, často i s mlékem, servírované s brčkem ve vysoké sklenici. Požitkáři si do nápoje mohou přidat další přísady – sirup, vanilkovou zmrzlinu ap. Caffé frappé si můžete připravit v mixéru, shakeru, nebo přímo ve frapovači, ručním šlehači na frappé.

Vyznavači zdravého životního stylu si pak možná rádi dají tzv. zelenou kávu (rozuměj z nepražených kávových zrn). Připravuje se tak, že se umletá zalije vroucí vodou, vznikne nápoj, který svou chutí připomíná spíš zelený čaj.

Některé z druhů káv – espresso, cappuccino – si své místo ve slovníku vydobyly již dříve, jiné teprve nedávno. V budovaném Akademickém slovníku současné češtiny jsou v rámci češtiny vůbec poprvé registrována hesla označující názvy kávových nápojů jako americano, café au lait, cibetková káva, lungo, ristretto, macchiato, latte/latté, frappé/frapé, flat white / flatwhite nebo zelená káva.

V žádném z výkladových slovníků češtiny doposud naopak nejsou zaznamenány kávové speciality jako výše zmíněné affogato, dále cortado (espresso s malým množstvím horkého mléka, servírované v šálku na espresso nebo v malé sklenici) nebo corretto, klasické espresso s malou dávkou alkoholického nápoje, nejčastěji grappy, sambuca nebo brandy. A na svůj vstup do slovníků si budou muset nejspíš ještě nějaký čas počkat, jejich doloženost v korpusovém materiálu není totiž prozatím nijak oslnivá, pohybuje se v řádu jednotek: affogato – 28krát, cortado – 33krát a corretto pouhých 12 dokladů.

Svou cestu si tam nenašel ani jiný, zejména letní kavárenský hit posledních let – cold brew coffee, zkráceně cold brew [kould brú] i [kold brú] neboli studená káva louhovaná za studena minimálně 16 hodin. Šance tohoto pojmenování jsou ale o poznání vyšší: v korpusu celkem 150krát, poprvé zaznamenáno v roce 2014 a od té doby jeho frekvence pozvolna stoupá, naposledy v roce 2021 mělo 36 výskytů. V horkých letních dnech lze do cold brew vhodit i pár kostek ledu, na rozdíl od ledové kávy je jemnější a obsahuje méně kyselin, takže jej ocení zejména ti, kteří mají problémy se zažíváním.

O oblibě kávy v naší společnosti svědčí mj. i to, že si uživatelé jazyka pro jednotlivé druhy káv často vytvářejí řadu alternativních podob oficiálních pojmenování. Například u cappuccina mluvčí vedle původní přejaté podoby používají i počeštělou variantu kapučíno (občas v nejistotě, které z písmenek se ve slově vlastně píše dvakrát, někteří použijí chybné podoby cappucino, capuccino či jen capucino), neformálně též prostě jen kapúčo/kapůčo.

Někdy se v jazyce vyskytuje i vícero pravopisných variant: espresso a espreso, hovorově zkráceně jen presso nebo preso; frappé i frapé. U názvů káv macchiato a ristretto se jen okrajově setkáváme se zjednodušenými podobami machiato a ristreto, stejně tak vedle latte existuje i varianta latté nebo zjednodušená podoba laté.

Od pojmenování káv espresso/espreso, latte/latté nebo flat white / flatwhite se dají v češtině odvozovat další podoby s expresivním stylistickým příznakem. Uživatelé tím chtějí nejspíš naznačit svůj blízký vztah k tomuto tradičnímu nápoji i to, že se zkrátka vyznají. A tak se kupříkladu dočteme, že: Kávovar chrlil jedno presíčko za druhým.; Míchal si své malé černé pressíčko.; Dal si lattečko s dortíkem.; Oblíbené lattéčko je nápojem milovníků kávy s mlékem.; Kámošky seděly v jedné útulné kavárničce a míchaly si latečko.; Latéčko bude vypadat úžasně díky průhlednému sklu, které umožní vidět jemnou krémovou texturu tohoto nápoje.; Po nákupech si zajdete na lehkej vobídek nebo latíčko.; Mávne a už se nám nesou dva fletíky.

Pozor ovšem na výslovnost, například u názvu kávového nápoje macchiato je možná hned dvojí: [makijáto] i [makjáto], nikoli však [mačáto], stejně tak u lungo: jen [lungo], a ne [lunžo]. Zkrátka někdy se uživatelé snaží vyvolat dojem znalců a použijí tyto poněkud žertovně působící, leč chybně znějící varianty. U podoby latte je obvyklá jak dlouhá výslovnost [laté], tak výslovnost krátká [late], stejně je tomu u varianty frappe: [frapé] i [frape].

Většina káv je středního rodu a skloňuje se tudíž podle vzoru město, u výrazu flat white [fletvajt] nejspíše budeme váhat: Dám si ten nebo to flat white? Obojí je však možné. Navíc se slovo většinou neskloňuje, i když zaznamenáváme také jeho skloňování podle vzoru hrad. Takže neuděláte chybu, když si objednáte šálek oblíbeného flat white i flat whitu… A dokonce ani varianta psaní dohromady není vyloučena, což jistě váhaví milovníci flatwhite ocení.

K přípravě vymazlené kávy skvěle poslouží nejrůznější udělátka a vychytávky. A že jich je na trhu pro kávou posedlé opravdu hodně. Do tzv. must have (nezbytné) výbavy správného kávového geeka zcela určitě patří french press (možno psát i dohromady frenchpress), což je skleněná, případně nerezová konvička s pístem a jemným kovovým filtrem, sloužící pro přípravu filtrované kávy – tedy pro vyznavače typického café au lait [kafé o lé] i [kafe o le] neboli filtrované kávy s horkým mlékem. Pokud zatoužíte po espressu z pákového kávovaru, zajisté využijete portafilter, páku z nerezové oceli s chromovou či dřevěnou rukojetí. Dobrým pomocníkem může být i tamper (pěchovadlo na kávu) nebo baristická smart váha, která dokáže vážit kávu s přesností na 0,1 gramu. Pro pokročilé baristy nebude k zahození ani digitální refraktometr na kávu, přístroj měřící množství rozpuštěných pevných částic ve vzorku odebrané kávy.

Kávovým fajnšmekrům a zejména pak milovníkům kávy filtrované je určen vacuum pot (vakuový kávovar). Tento přístroj vypadá tak trochu jako vypůjčený z chemické laboratoře nebo snad z alchymistické dílny. Skládá se totiž ze dvou skleněných nádob spojených trubicí s filtrem. Ve spodní nádobě se zahřívá voda a mění se na páru, ta vzlíná trubicí a filtrem do vrchní nádoby. Tam dojde k promíchání páry s jemně namletou kávou. Po zchlazení se pak pára přemění zpět na kapalinu, ve spodní nádobě se vytvoří podtlak, díky němuž dojde k zpětnému nasátí kávy přes filtr.

Inu, uvařit kvalitní kávu je věda a umění zároveň. A po její precizní přípravě nezbývá než jako kávomil nebo kafař zrelaxovat a přitom obnovit energii u toho svého šálku kávy.

Dýchánek se Sauronem v Mordoru

Ptáte se, co mají slova uvedená v nadpisu společného? Jistě, netřeba se ptát, zvláště jste-li milovníky knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky nebo trilogie Pán prstenů od spisovatele J. R. R. Tolkiena. Do češtiny zmíněnou trilogii mistrně převedla překladatelka Stanislava Pošustová, a to už v letech 1979 až 1980, nicméně vydání se český překlad dočkal až v letech 1990–1992 v nakladatelství Mladá fronta. Překladatelka text převedla inovativně a kreativně, rozhodně stojí za pozornost např. snahy fanoušků zdokumentovat převod originálních názvů z angličtiny do češtiny nebo upozornit na místa v překladu, která by si podle nich zasloužila větší péči. Na tomto místě se nechci pouštět do rozporování těchto názorů ani do translatologické analýzy či kritiky překladu, spíš mě zaujala některá slova, která se v tomto díle vyskytují, jsou pro něho typická a přešla už do běžné slovní zásoby českého jazyka.

Blíže zde popisuju vývojové tendence a význam tří slov uvedených v nadpisu. Dovedete si dýchánek se Sauronem v Mordoru vůbec představit? Na základě znalosti Tolkienovy knihy určitě ne, ale v nově nabytém významu slov S(s)auron a M(m)ordor by to docela šlo. Minimálně ironicky.

Mordor (v anglickém originále v totožném tvaru) neboli Černá země je v Tolkienově Pánovi prstenů území na jihovýchodě Středozemě. Je to pustý kraj, kde vládne Temný pán Sauron. Osídlen je jen řídce a popisován (zejména ve třetím díle trilogie) velmi temně. Toto slovo však v současném jazyce označuje další entity, s původní zemí významově související. Slovník Čeština 2.0 uvádí u hesla mordor dva významy: 1. nářez, chaos, hustá atmosféra, obecně něco velmi intenzivního (a nemusí to být vždy negativního charakteru), 2. okrajová část města nebo zapadlá obec. V obou případech se slovo dle příkladů ve slovníku píše s malým počátečním písmenem, ale na internetu se najde i mnoho dokladů s velkým M. Zajímavé je, že ač původní Mordor, bájná říše zla, byl jen řídce osídlen, poměrně dost dokladů se týká velké koncentrace jedinců na jednom místě: To vám povím, tolik lidí, to byl Mordor. Zmiňovaný slovník obsahuje ještě kompozitum mordorkára: auto staré více než 20 let / slovo promordor – místo, kde se během koronavirové epidemie shlukuje veliké množství lidí, což zvyšuje riziko promořování / slovní spojení předvánoční mordor – pracovní šílenství před Vánocemi, které je způsobeno zkráceným časem na vyřízení všech potřebných věcí na konci roku. Motivaci pro vznik těchto slov netřeba vysvětlovat.

Jak dále uvádí Wikipedie, Mordor se říká i brutalistické budově Centrálního dispečinku Dopravního podniku hl. m. Prahy v ulici Na Bojišti. Stavbu vzniklou v letech 1972 až 1978 realizoval národní podnik Metrostav a návrh pochází od známých architektů, manželů Růžičkových. Budově se tak začalo přezdívat zřejmě proto, že vzbuzuje spíše negativní reakce a patří k nejošklivějším architektonických stavbám v Praze. Jako Mordor je však označována též Ústřední telekomunikační budova, tedy komplex budov a výškové věže nedaleko Nákladového nádraží Žižkov. Jak zdroj uvádí, „[…] zaměstnanci jí říkají Mordor. Jméno po bájné říši zla z románu J. R. R. Tolkiena Pán prstenů si Ústřední telekomunikační budova (ÚTB) vysloužila kvůli 18poschoďové a bez anténního nástavce 78 metrů vysoké věži. Symbol českých telekomunikací a jedna z pražských dominant však Mordor připomíná i z dalších důvodů.“ Těmi jsou např. nepřehledný a nejasně označený labyrint pater a chodeb, zvláštní protipožární systém a zkrátka celkový ráz komunistické architektury. Ještě dodejme, že existují také outdoorové kalhoty Mordor – nebojte se, ač by se mohlo zdát, že jejich nošení nebude na výsost pohodlné, podle výrobce je opak pravdou – má se jednat o vysoce komfortní, avšak velmi odolné kalhoty. Vhodné zřejmě do jakéhokoli mordoru či Mordoru.

Sauronovi (v anglickém originále rovněž Sauron) se v Pánovi prstenů říká hned několika dalšími jmény, příp. se odhaluje jeho identita z knihy Hobit: vládce Mordoru, Temný pán, Nekromant, Černý mág či Černokněžník. Jak jména naznačují, nejedná se o postavu, se kterou by se bylo radno radostně družit či s ní trávit příjemný dýchánek. Když je někdo úplnej S(s)auron, je to zkrátka zlý a nepříjemný člověk. Sauronovým symbolem bylo oko – jeho skřeti tento symbol nosili na helmách, bylo také znakem na vlajce Mordoru – Sauronovo oko je zkrátka pojem. Stejně tak Ústa Sauronova – jedná se o postavu z třetího dílu trilogie, a sice o krutého a vychytralého Sauronova mluvčího. Jak uvádí výše zmiňovaný slovník Čeština 2.0, obohatilo toto jméno a další odvozeniny či sousloví slovní zásobu češtiny poměrně výrazně: Sauronovo oko – řitní otvor / Ústa Sauronova – Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta republiky Miloše Zemana / sauronáda – prudké ochlazení, nárazový vítr, déšť v nepravidelných intervalech, zjednodušeně plískanice.

A konečně slovo dýchánek (v angl. originále party) – jako jediné z naší trojice nepředstavuje vlastní jméno, ale podstatné jméno obecné, které se samozřejmě vyskytuje a vyskytovalo v českém jazyce poměrně konvenčně, není vázáno pouze na Tolkienovo dílo. Proč ho zmiňuju v kontextu příběhů ze Středozemě? V Tolkienově knize Hobit předcházející Pánu prstenů se první kapitola nazývá Neočekávaný dýchánek – do hobití nory hlavního hrdiny Bilba Pytlíka přijdou neočekávaní hosté, což ho poněkud překvapí. A v prvním díle trilogie pak Kniha první začíná kapitolou Dlouho očekávaný dýchánek, v níž pan Bilbo Pytlík slaví 111. narozeniny.

Slovo dýchánek je v Akademickém slovníku současné češtiny charakterizováno jako neformální setkání, posezení s družným hovorem, Slovník spisovného jazyka českého pak uvádí důvěrné posedění za družného hovoru; pobesedování. Mezi nejčastější kolokace patří čajový, kávový či alkoholový dýchánek. Za zmínku stojí původ tohoto slova, nesouvisející s tím, že bychom při důvěrném posezení také společně důvěrně dýchali: „Slovo zní starosvětsky obrozensky, ale proč je jeho základem dýchání? Za obrození už byl dýchánek („pospolu v kole sezení“) běžný, název tedy nevznikl pro potřeby rozvíjejícího se společenského života, jak by se nám zdálo. Tenkrát ovšem dýchánek bylo také pojmenování důvěrné rozmluvy mezi čtyřma očima. Tomu také dává za pravdu Komenský, mají jeden dýchánek je pro něj označení důvěrného dohovoru. A udělejme ještě krok do minulosti, do patnáctého století – a v dobových přírodovědných pojednáních se dovíme, že dýchánek je „hadí kámen, rozličných barev, kolem něhož se hadi splétají a na který (prý) společně dýchají“. Zde je tedy původní motivace. Je to překvapivé zjištění: naše společenská zábava se jmenuje podle hadího páření!“ (Šlosar 2006, slovo dýchánek) Další zajímavé příklady z této oblasti uvádí časopis Naše řeč, např. „V přeneseném smyslu čteme u něho [Jungmanna] rčení »mají jakýsi dychánek« (t. praktiku nějakou, snují cosi, z Rosy), »dýchánek mají« (strkají hlavy dohromady, z Dobrovského).“

Spojení Neočekávaný dýchánek inspirovalo hned několik dalších umělců. Vedle oné první kapitoly z knihy Hobit označuje též českou kapelu z let 1992 až 2012 hrající zejména alternativní hudbu. Dále vznikl rozhlasový pořad Neočekávaný dýchánek Petra Jančaříka. V lidové mluvě pak vznikají další spojení či aluze. Uslyšíte-li o kládovém dýchánku, vězte, že se jedná o party nebo jinou akci, které se neúčastní žádná žena, ale jen spousta mužů; většinou taková akce nemá nic společného se sexem (podobně klobásová party či párkové slavnosti, Čeština 2.0). Tento slovník dále uvádí slovo píchánek: večírek, dýchánek, kde se nejdříve hodně pije a pak hodně souloží.

Přechod vlastních jmen na základě jejich vlastností z určitého uměleckého díla do obecného jazyka není ničím novým. Snad jste v životě měli to štěstí a potkali alespoň jednoho Mirka Dušína, pracovali s Ferdou Mravencem (ale nedejbože s Broukem Pytlíkem), či studovali s Hermionou. A doufejme, že jste se nikdy nemuseli uchýlit k Sophiině volbě. Příkladů bychom jistě našli ještě mnoho. V naší rodině je však nyní mezi nejoblíbenějšími knihami právě Pán prstenů, a proto jsem se blíže podívala na toto dílo a provedla alespoň menší sondu týkající se dvou v něm používaných vlastních jmen a jednoho jména obecného, leč v uvedeném kontextu a uvedených souslovích poměrně specifického.

Zdroj:
Šlosar, Dušan: Otisky. Dokořán, 2006.

Jezdí ještě teta Irma?

Znáte tetu Irmu? Střední generace ji zná minimálně kvůli seriálu Ajťáci a šestému dílu první řady, který se jmenuje Přijíždí teta Irma. V anotaci k seriálu se píše: „Pravidelná měsíční návštěva tety Irmy [hlavní hrdince] Jen na náladě nepřidá a z obvyklé kliďasky se stane rusovlasý démon.“ I pokud jste toto sousloví dosud neznali, jistě vám nyní už svítá. O menstruaci se zkrátka mluví různě. V dnešní společnosti už to však rozhodně není takové tabu jako dříve, a i v této oblasti se snažíme nazývat věci, respektive okolnosti a fyziologické procesy pravými jmény.

Vývojem prošlo i zobrazování menstruace v reklamě a marketingu, k tomu existuje inspirativní článek z roku 2020 s názvem Menstruace v marketingu: když se vám krámy nehodí do krámu, v němž autorka Barbora Indrová popisuje tabuizaci a následně detabuizaci menstruace v reklamě a marketingu – píše o modré a červené krvi, dani za menstruační pomůcky, o tom, že i muži mají své dny, a o lidech, co menstruují.

V současné době tedy nemusíme sahat po náhražkách explicitních pojmenování, které jsou někdy úsměvné, ovšem v leckterých případech mají poněkud negativní konotace. Zkusme se ale třeba zamyslet nad tím, která z takových slov dnes ještě známe, případně používáme. K těm vtipnějším patří vedle tety Irmy také teta z Červený Lhoty nebo označení rudá armáda či jahodový týden. A vůbec se média snaží psát o menstruaci pokud možno vtipně, i když obsah článku, z něhož pochází následující ukázka, by mohl vzbudit živou debatu, např.: „Ona vlastně samotná menstruace znamená spíš to, že to nejhorší už máte oba dva za sebou. Největší divočina bývá období týden až dva před samotnou menstruací. To je ten tolikrát omílaný premenstruační syndrom (PMS, neplést s kostelem Panny Marie Sněžné). V tomto čase se pouští do práce hormony a ty natropí tu největší spoušť.“ Ale článek je určen pro pány, takže to nemůžu tak dobře posoudit.

Obecně nyní dochází – zejména na sociálních sítích, ale i v médiích – k posílení ženskosti, k podpoře žen, které se nemusejí stydět o menstruaci a s ní spojených radostech i strastech mluvit. A to je jen dobře.

S novým pohledem na ženskost souvisí i vznik nových menstruačních pomůcek. Vedle (již dříve) běžných vložek a tampónů je tedy i slovní zásoba češtiny obohacena o spojení jako menstruační kalhotky, kalíšky či houby, ale i starší slovní zásoba známá z tohoto kontextu nachází nové kolokační partnery: látkové vložky, resp. univerbizáty získávají nové významy (látkovky už neoznačují jen látkové pleny, ale právě i látkové vložky).

Co se týče dalších označení pro menstruaci, bylo by jistě zajímavé zjistit, jak se o ní mluví v současném diskursu, jaká pojmenování jsou živá např. mezi mladšími děvčaty, případně jestli se detabuizace projevuje i v tomto směru – doufejme, že ano – a nemusíme tedy mluvit jen o krámech či o tom.

Šmírbuch jazyka českého neboli Slovník nekonvenční češtiny od Patrika Ouředníka je slovník českého argotu a slangu, který se nevyhýbá ani tomuto tématu. Pod heslem menstruovat najdeme následující spojení: mít růžu, růženu, moráka, rachejtle, kozáky, krámy, smutek, svátek, klotouše, klotíka, hosty k snídani, zaražený střepy, barvit, malovat, vařit rajskou, chodit s praporem, vztyčit rudou vlajku, mít červenýho krále, krvavou anču, rudej tejden, rudou jízdu, bolení bříška, rozbitej čumáček, slavit vítěznej říjen, mít na návštěvě strejčka, tetičku z Ameriky, bejt náměsíční, barvit vejce, přiznat barvu, nakoupit růže, dostat parádu, nebejt doma, bejt na zabijačce; (o partnerce): mít smutnej tejden, mít doma hájení. Heslo menses: barva, šmíra, batyka, kramolín, krámy, svinstvo, morák, paráda, zabijačka, švajnfest, červenej král. A konečně heslo hygienická vložka: pešek, náprdek, náprdelník, kundofáč, pičpáska, podpičník.

Jistě, Šmírbuch je slovníkem slangu a argotu, tudíž nás výše uvedené peprné výrazy nejspíš tolik nepřekvapí. I tak ale doufám, že se v současné společnosti posouváme k pozitivnějšímu pohledu na menstruaci a dokážeme o ní mluvit věcně a neutrálně, respektive pozitivně. Přece jen mezi námi existuje spousta žen, které by si přály mít lepší ženské zdraví, popřípadě by si zkrátka přály menstruaci vůbec mít, a mluvit před nimi o zaraženejch střepech nebo švajnfestu by bylo více než netaktní.

Když je milujete, není co řešit aneb Reklamní slogany a frazémy

Nestává se to často. Reklamní slogan se zalíbí a mluvčí ho používají (také v modifikované podobě) tak často, až se z něho stane frazém – ustálený výraz s někdy přeneseným významem, někdy ve svém užívání vázaný na nějaké situace. Takovým příkladem je slogan z reklamní kampaně Kofoly z roku 2002 Když ji miluješ, není co řešit (mimochodem: podle firemního facebooku prý málem skončil v šuplíku).

Výraz lze nyní hojně najít i v mimoreklamních kontextech, někdy s obměnou či náhradou osobního zájmena (když paintball miluješ) a/nebo v jiné slovesné osobě v první větě (když je milujete). K jeho stabilizaci patrně přispěla jak forma když x, (tak) y, která patří k charakteristickým strukturám větných frazémů, tak význam – jisté vysvětlení, ospravedlnění, resp. laskavé pobídnutí k přehlédnutí nějakého nedostatku, zádrhelu apod. Jak už v roce 2010 zjistila v rámci bakalářské práce Nikol Fusová (Univerzita Palackého v Olomouci), toto spojení aktivně užívají v běžné komunikaci i děti. A firma Kofola s ním pracuje dosud.

Většinou ale proces probíhá opačným směrem; reklamní tvůrci použijí nějaký frazém, aby vytvořili slogan, jeden ze základních stavebních prvků reklamy. Zde několik příkladů.

Začneme větným frazémem Stačí říct! / Stačí říct a… ! ve významu „(Čl. připravený, kompetentní, popř. zámožný ap. vstřícně a přátelsky vůči blízkému druhému, někdy váhajícímu, v nabídce své pomoci, rady:) samozřejmě, že ti kdykoliv pomůžu, jen si řekni n. naznač!, jsem kdykoliv připravený ti pomoct, pokud budeš potřebovat, musíš mi to ale říct.“ (viz Slovník české frazeologie a idiomatiky 4). Tento frazém se v roce 2004 stal sloganem telefonního operátora a předchůdce Vodafonu, fungujícího v České republice v letech 2000–2006, firmy Oskar. Zvolený slogan měl podpořit novou firemní strategii. Operátor ujišťoval zákazníky, že po nich nebude chtít písemné smlouvy, a zároveň je – mj. různými hesly jako Provokuj, Flirtuj, Debatuj – vyzýval k tomu, aby žili/komunikovali „podle svých představ“. Díky komponentu říct pak frazém vytvářel i vazbu na hlavní službu operátora: telefonování, tj. mluvení.

Druhý příklad je z oblasti pivní reklamy, konkrétně od značky Staropramen. Její slogan Chlapi sobě byl součástí kampaně z druhé dekády 21. století. V kampani se – vesměs v prostředí české hospody nebo v jejím okolí – parafrázovalo téma soudržnosti. Slogan vychází z výrazu Národ sobě, tedy hesla vlasteneckých národních sbírek na stavbu pražského Národního divadla v 19. století a nápisu nad jeho dnešní oponou, a modifikuje ho (což ani v případě tohoto výrazu není nic neobvyklého, viz doklad z korpusu SYN2020: „Tak jako je nad oponou Národního divadla heslo Národ sobě, mohli bychom zde, kdyby bylo kam, vytesat slova: Javořická mládež sobě.“). Zde se zaměňuje komponent národ za substantivum chlapi.

Zazněl i názor, že „vztažení velebného hesla Národ sobě ke konzumaci piva zní samozřejmě českým uším svatokrádežně“ (lingvistka Světla Čmejrková). O tom je možné polemizovat, ale především si v této souvislosti nemůžeme odpustit otázku, nakolik disponují všichni recipienti tohoto reklamního sdělení povědomím o daných kulturních souvislostech – jinak řečeno, zda jsou všichni schopni rozklíčovat ve sloganu všechny odpovídající významy. Kampaň Chlapi sobě byla každopádně u veřejnosti oblíbená, získala i mnohá ocenění a přinesla podniku zvýšení obratu.  Staropramen svoje slogany po několika letech mění, zaznělo tedy např. též: Žiješ jen jednou., Jedno nás spojuje. nebo Vždycky drží spolu.

Z dalších frazémů našlo do reklamy cestu např. přísloví Šaty dělaj člověka (šampon Alpecin: Vlasy dělaj člověka) nebo přísloví Kdo umí, umí (pivovar Kozel), Caesarův výrok Veni, vidi, vici (v reklamách oblíbený, např. pivovar Litovel: Přišel, viděl, Litovel), slovesný frazém mít něco z krku (prostředek proti bolestem v krku JOX: JOX… a máte to z krku!) a jiné.

V popsané funkci se frazémy vyskytují poměrně málo a většinou v modifikované podobě. Vysvětlení lze zřejmě hledat na jedné straně v povaze sloganu, na straně druhé v povaze frazému. Slogan se opakuje ve všech reklamních prostředcích a zajišťuje tak rozpoznání výrobku, značky nebo firmy, čímž spoluvytváří jejich image. Slovo slogan pochází ze skotsko-galského sluagh-ghairm, což znamená „bojový pokřik“. Jeho centrální funkcí je funkce identifikační. Tím se ovšem implikuje, že by slogan měl být individuální, aby tak pomohl odlišit jednoho bojovníka, jeden podnik či výrobek od druhého. Frazémy jako jednotky jazyka uložené v mentálním lexikonu mluvčích se zpravidla se svou neexaktní významovou strukturou užívají v nejrůznějších situacích a většina z nich se tak nedá fixovat na určitý konkrétní obsah. Proto frazémy najdeme mnohem častěji v hlavním textu reklamy.

Paroháči a parohačky aneb Nevěra očima frazeologie

Nevěra je sice ve vztazích přítomna asi odjakživa, ale lidé si na ni pořád nějak nezvykli. Alespoň pokud se dotýká jich samých. Něco jiného je samozřejmě problém u sousedů, kolegů a známých, či dokonce aféry nějakých hvězdiček a hvězd. Tam mnozí rádi okomentují, jak se věci mají, přičemž jedni oklamaného partnera litují, zatímco druzí si neodpustí posměch a ještě další se pasují do role rozhodčích.

Pokud někdo nechce nazývat věci pravými jmény a/nebo jim zamýšlí dodat patřičnou šťávu, sáhne po frazémech. Tyto ustálené jednotky jazyka přesně toto umí. Významy jejich jednotlivých komponent se do významu celku nemusí promítat, ten je „přenesený“, postavený často na nějaké podobnosti. Frazémy zároveň zprostředkovávají emoce a jsou nositeli mnoha dalších funkcí.

Pro případ partnerské nevěry se dobře hodí frazém nasadit někomu parohy.

https://psjc.ujc.cas.cz/img.php/img/343/47880392_120277_25407_662

Excerptum z Novočeského lexikálního archivu

Víte, kdo komu může nasadit parohy? Partnerské troj- a víceúhelníky jsou trochu komplikované i jazykově. Slovník české frazeologie a idiomatiky Františka Čermáka a kolektivu (mimochodem jeden z nejzdařilejších svého druhu na světě) definuje význam frazému nasadit někomu parohy takto: 1. (Manželka svému manželovi v důsledku milostného styku s jiným mužem:) porušit manželskou věrnost a oklamat někoho (tajně a) ostudně; být někomu nevěrná a pohanit ho tak. 2. (Cizí muž vůči jinému, v důsledku milostného styku s jeho manželkou:) oklamat ho a zostudit n. pohanit ho tak. Právě údaje v závorkách, jakýsi kontext „kdo, s kým, vůči komu, proč, za jakých okolností…“, zachycují obvyklé účastníky děje.

Jinak řečeno: Ten, komu jsou nasazovány či nasazeny parohy, je podle slovníku muž. Toto omezení v jisté složce významu (říká se mu někdy také restrikce) je zřejmě důsledkem určité metafory – rohy či parohy mívají zvířecí samci. Mimochodem podobně zní výraz v mnoha jiných jazycích, například v němčině nebo v italštině, snad jen s tím rozdílem, že tam se nasazují rohy…

Když se ale podíváme na texty novějšího data, například na internetu, zjistíme, že se úzus mění. Dá se tedy hovořit o rozvolňování rodových restrikcí, resp. již jde spíše o rodové preference než o restrikce. Dobře to ilustrují následující ukázky z médií, kdy on nasazuje parohy jí, srov.: Magazín.cz 2011, Extra.cz 2016 nebo Extra.cz 2019. Takže paroháčem, pardon, parohačkou může být i žena. Přičemž slovo parohačka/paroháčka se patrně zatím příliš neujalo, v Českém národním korpusu je doloženo jen okrajově.

Kromě toho se mění ještě jedna věc: Vzhledem ke značnému počtu nemanželských, ale i stejnopohlavních svazků by se mělo v popisu významu uvádět spíše označení partner než manžel.

A věřili byste, že parohy můžeme nasadit i v nesexuální oblasti? Textové doklady k tomu každopádně existují: „Věrnost je krásná vlastnost, jenomže u časopisů je to stejné jako u lidí. Je jednoduché zachovat věrnost senzačnímu člověku. Je těžké zachovat ji někomu, kdo nás nudí. Nechceme se dočkat okamžiku, že nám „nasadíte parohy“ s někým jiným. A tak i my chceme být senzačním časopisem v tom nejlepším smyslu slova.“ (Týdeník Květy 1998)

Ať už jsou parohy (nebo u jiných národů rohy) nasazovány tomu či oné, k původu (resp. motivaci) tohoto výrazu věda zatím nemá jasnou odpověď. Dva parohy/rohy mohou odkazovat ke dvěma partnerům, lze v nich spatřovat falický symbol. Někteří hledají počátek v antických bájích, jiní v připodobnění podvedeného k hloupému volovi, další pak v souvislosti s kozorohem, kterému byla připisována smůla, projevující se u lidí narozených v tomto znamení tím, že jim samými starostmi narostly rohy. Paroháči se každopádně vyskytují v pramenech již od antiky. Tzv. gesto parohů, tj. sevřené pěsti s narovnaným ukazováčkem a malíčkem (?), se objevuje nejen u rockerů a ve sbírce symbolů emoji, ale kupříkladu na etruských malbách z 6. století před naším letopočtem.

Au, lajkity lajk, zív a sestry jejich aneb Citoslovce stará i nová

Takže, pojďme si to říct hned a na rovinu. Citoslovce (též interjekce), tj. slova jako třeba au, fuj, brrr, kšá, mají jako slovní druh v souvislosti s neologismy výjimečné postavení. Proč? Protože na jedné straně mezi neologismy najdeme právě i citoslovce (hoďte očko či dvě na nadpis), na straně druhé je hodně pravděpodobné, že citoslovce byla v přirozených jazycích těmi úplně nejprvnějšími slovy.

Citoslovce patří mezi nesklonné slovní druhy. Mnohé z nich v sobě obsahují ve zhuštěné podobě vlastně celé výpovědi: Au vyjadřuje něco jako „bolí mě to“, brrr „je mi zima“ ap. S určitou nadsázkou se přitom dá říct, že citoslovce jsou v jazyce takoví zvláštní podivínci; jejich charakteristickou vlastností je totiž nějaká odchylka. Může jít o netypickou kombinaci hlásek (jbl – fuj tajbl), výskyt hlásek málo frekventovaných (ó – haló!), zdvojení nějakého elementu (chacha, chichi) aj. Nejčastěji se s nimi setkáváme v mluveném, neformálním jazyce; k některým textovým druhům mají výrazné antipatie, a tak na ně např. v odborném textu v podstatě nikdy nenarazíme. Citoslovce namnoze vyjadřují citové rozpoložení mluvčího (odtud také jejich označení, že? – au, ach); jiná jsou zvukomalebná, tj. imitují zvuky (bum, buuu, ťuk, žbluňk) nebo slouží navázání a udržení kontaktu (hej, hmm) či mají komunikačního partnera k něčemu přimět (pssst, hop). Některá citoslovce bývají v komunikaci doprovázena gestem, mimikou obličeje či pohybem části těla (ty ty ty, brrr, fuj).

Zcela nevyvratitelné důkazy o tom, jak vznikla lidská řeč, nemáme a asi ani nikdy mít nebudeme. Na to leží okamžik vzniku jazyka historicky příliš hluboko v minulosti a není možné tento okamžik podrobit empirickému zkoumání. Přesto nám paleolingvistika, neboli věda o původu jazyka, může nabídnout alespoň nějaké teorie, jak k této pro druh homo sapiens převratné události došlo. Některé z nich mají poněkud extravagantní názvy, posuďte sami: HAF HAF teorie vychází z toho, že první slova byla výsledkem lidské snahy napodobit zvířecí zvuky, popř. přírodní zvuky jiné. UF UF teorie spatřuje původ řeči ve spontánně vydávaných zvucích, jež vyjadřovaly nějaké silné vjemy a city, typicky např. bolest. Podle CINK CINK teorie byla první lidská slova hlasově realizovaným charakteristickým zvukem, který je esenciální vlastností každé přírodní látky.

Ať byly přesné okolnosti vzniku lidské řeči jakékoliv, z výše uvedeného vyplývá, že citoslovce při něm hrála první housle. A že velké množství z nich existuje v jednotlivých jazycích světa už hodně dlouhou dobu. Mezi starší česká citoslovce tak patří např. (doklady z webu https://vokabular.ujc.cas.cz/):

ach: ach, kda jest býti tomu, jakž bych já svój kóň okročil!

é (ve významu ó, ach): é, hospodine, neostávaj mne! (dnes již nepoužívané)

haha: ha ha, těžšie tu bude odsúzenie, než nynie bývá

haf, hav, haw: když brachne jednau haw!

oh: oh, biedná ústa nestydatá

piv, piw (ve významu pch): piw, to li jest král, ba by se on preč odsavad bral (dnes již nepoužívané)

O tom, že se čeština i dnes obohacuje o citoslovce nová, se přesvědčujeme mj. pohledem do již mnohokrát zmiňovaného Neomatu (https://neologismy.cz/). Najdeme zde kromě jiného:

boing-boing (ozvěnovitý zvuk např. při uvolnění stlačené pružiny, pera aj.): Někdy se dá použít původní zvukový doprovod (…), jindy kolegové v elektronické střižně dodají zvuky nové – ruchy, hudbu a takzvaný „mickey-mousing“, to jsou ty nejrůznější komické „boing-boing“, pípance a práskance…

čmrk (zvuk psací nebo kreslicí potřeby, která se energicky pohybuje po nějaké ploše, zprav. po papíře): Jak se u vás vlastně zrodí nápad? Musíte ho vysedět, nebo přijde jako momentální inspirace? – Jak rád bych vám řekl, že si sednu, načmárám něco na ubrousek a vyinkasuju milion! Čmrk, čmrk, podpis. To bohužel nejde.

duc (hlučný a jednotvárný zvuk specifického druhu hudby): dance music – taneční hudba, pro neználky vyjadřovaná citoslovci „duc, duc“, rozlišuje se do mnoha podskupin a směrů: techno, house, jungle, speed garage, trance, acid jazz apod.

jejky (skutečnost, že mluvčí bere na vědomí něco negativního, omyl, chybu aj., někdy jako součást omluvy): Jejky, k***a dostala štráfík, no, bude muset přidat na pohybu pánve, případně dělat více Honolulu…

jukííí (výrazná nevole, ostrá kritika, znechucení, patrně k angl. yuck v témže významu): Uííí. Jukííí. Fůůůůůj. iPhone 11 Pro. Bléééé. Tak tohle je ta trypofobie, fobie z malých dírek a hlavně jejich shluků. Nový telefon iPhone 11 Pro od Applu má – jak je známo – tři objektivy, takže vyfotí i to, co nechce.

lajkity lajk (skutečnost, že někdo dá, dává lajk na sociálních sítích): Ona je to taková terapie, a jak vidno, potřebuje ji dost lidí. Takže: kdo se nestydí, není Čech, hop hop hop, a jak se říká na Facebooku, lajkity lajk…

meh (negativní postoj, negativní hodnocení, kritika): Triky jsou super (jako vždy), vkusně pubertální humor OK (osvědčená klasika), příběh… meh. Celá zápletka kolem záporáka je bohužel intergalakticky imbecilní (…)

muck (zvuk polibku): Adéla: Nikoho nevyhodila, Anet… 🙂 Máš tři otázky, z nich si vybereš dvě… :)) A i když to nepřečteš, tak máš za 3. – Aneta: Ok, diky, Adel, za uklidnění…. 🙂 Muck…

oops (skutečnost, že mluvčí bere na vědomí něco negativního, omyl, chybu aj., někdy jako součást omluvy): Například si dovedu představit, že složitá arbitráž nebo komplexní transakce stojí hodně. Ale někdy vidím v novinách sumu a říkám si: „Oops!, tohle za právní služby asi není…“

plink (krátký, ostrý, kovový nebo zvonivý zvuk): Těm se to musí dodat v excelových tabulkách a ty ještě musí mít takové ty vyskakovací bubliny, co na ně kliknete, udělají takové to plink a vyskočí komentář…

tykráso (údiv, překvapení, obdiv ap.): Nechala jsem se potetovat, nebojím se přiznat, že chodím k psychologovi a svůj rozchod jsem sdílela na sociálních sítích. Tykráso. Já jsem normálně rebel roku 2020.

vruuum (zvuk spalovacího motoru automobilu, motocyklu aj.): Práce motoristického novináře občas nemá nouzi o veselé okamžiky. Jako tehdy, když nám hlavní produktový plánovač Infiniti Francois Bacon takřka filozoficky vysvětloval výhody nového konceptu: „Ticho, to je novodobé vruuuum.“ Asi bychom se zasmáli a pustili to z hlavy, kdyby (…)

wow (údiv, překvapení, obdiv ap.): „Twerk existuje dlouho, ale hodně se o tom začalo mluvit právě po vystoupení Miley Cyrusové. Wow, co to je? To je tanec? Aha? Jakže? Twerk?“ shrnuje reakce veřejnosti Antošová.

zív (skutečnost, že se někdo nudí, že je něco nezajímavé): Utahané drama bez dramatických okamžiků, retrosymfonie pro tři výstřihy a dvacet bizarních příčesků. Upozornění – největší emoce zažijete při čtení seznamu zúčastněných herců, od tohoto okamžiku už to bude jen horší a horší. Zív…

Citoslovce jsou velice originální, svérázný slovní druh. Jsou jako žralok šotek ve světě zvířat, jako Tatra 77 mezi československými automobily, jako zpěvačka Björk ve světě hudby… Nelze se tak než těšit na další přírůstky, kterými v budoucnu obohatí slovní zásobu naší mateřštiny.

Wearables, spoiler, toxický, glamorizovat aneb Opět ty anglicismy

Bez slov převzatých z angličtiny nebo podle angličtiny vytvořených si současnou češtinu snad ani nelze představit. Ne že by se to všem mluvčím zamlouvalo, někteří v této souvislosti používají expresivní spojení jako „prznění jazyka“ či „kažení češtiny“. Na druhou stranu u nás společenské klima nenahrává vzniku komitétů, které by seriózně vyhledávaly, příp. vytvářely domácí ekvivalenty k přejímkám z angličtiny, jak to dělá například galská Komise pro obohacování francouzského jazyka.

Anglicismy si cestu do naší mateřštiny stále nacházejí a nacházet budou, i když ne všechny v češtině přetrvají. Zda se pro označení nového jevu konkrétní pojmenování uchytí, lze prognózovat jen omezeně. Záleží mimo jiné na tom, zda se dá výraz neproblematicky vyslovit, resp. napsat, zda se používá dostatečně frekventovaně, a to různými mluvčími v rozmanitých situacích, zda se na jeho základě tvoří v češtině další slova, a v neposlední řadě na tom, zda přetrvá konkrétní věc nebo jev, které dané pojmenování označuje.

Podívejme se na několik typově různých anglicismů, které (zatím) české výkladové slovníky neobsahují. Přejímky z angličtiny, které vplují do češtiny přirozeně, snadno se začlení do systému skloňování a dobře se vyslovují, jako například slovo dron, české mluvčí zpravidla nijak nepopuzují. Pak jsou ale výrazy jako wearables. Čech často pociťuje nejistotu, jak toto slovo vyslovit. V angličtině se vyslovuje [ˈweərəb(ə)lz], v češtině lze slyšet [vérebls] nebo [verebls]. Našinec se musí zpravidla i dost soustředit, aby neudělal chybu při psaní slova. Konečně ani nesklonnost výrazu není úplně praktická. Je tedy třeba hledat vhodnou alternativu: wearables bývá překládáno souslovím nositelná elektronika. Nevýhodou je jeho dvojslovnost, ale snadno přímo z pojmenování odvodíme význam – jde o elektronická zařízení tvořící součást oblečení nebo doplňků. K nositelné elektronice patří dnes již relativně běžné chytré hodinky nebo sportovní náramky. Netřeba si představovat jen sportovní design, mezi wearables najdete i elegantní náhrdelník se zabudovaným krokoměrem nebo prsten upozorňující na příchozí e-mail. Brzy nás přestanou překvapovat kabelky, které nabíjí telefon, či trička, co měří tep. „Vereblům“ patří budoucnost!

Také slovo spoiler přišlo do češtiny z angličtiny. Známe je v motoristickém významu ,štít na karoseriích vozidel‘, někdo možná i v leteckém významu ,rušič vztlaku‘. Čtenáři popkulturních recenzí ale dobře znají ještě další, novější význam: ,popis důležité části filmu nebo knihy, který ochuzuje nové konzumenty o překvapení, a tím i o požitek z díla‘. Slušný recenzent či kamarád líčí zhlédnutý film nebo přečtenou knihu buď bez spoilerů, nebo před nimi předem varuje. Takoví však nejsou všichni. Když nám někdo, případně něco zápletku přece jen prozradí, jak potom pojmenujeme jeho činnost? V internetových dokladech nalézáme slovesa spoilerovat a spoilovat (podobně tvořená je dvojice sloves manažerovat – manažovat). Podívejme se na příklady užití: Proč má trailer skoro tři minuty a spoileruje tolik důležitých scén? – Nechci více spoilovat, byla by škoda někomu kazit překvapení. Slovesa jsou uvedena v pořadí podle četnosti – ve webovém korpusu Araneum Bohemicum Maximum je frekventovanější sloveso spoilerovat doloženo 241krát, zatímco řidší spoilovat 106krát. Dodejme, že ve spisovném projevu tyto výrazy doma nejsou.

Přídavné jméno toxický původně vzniklo z řeckého toxikón ,jed na šípy‘. Setkáváme se s ním ve spojení se slovy jako látka, zplodina, odpad nebo třeba sinice. V Příručním slovníku jazyka českého je výraz toxický vysvětlen pomocí synonym ,jedovatý, otravný‘ a jeho užití je ilustrováno příkladem: Toxické účinky alkoholu jsou mnohem mohutnější než jeho účinky blahodárné. V poslední době se však výraz vlivem angličtiny objevuje i v dříve nezvyklých kontextech, např. Jejich manželství se během let proměnilo v poněkud toxický vztah nebo Dovedu se efektivně zbavovat toxických lidí, oněch vysavačů energie. Tento novější, metaforický význam slova toxický můžeme vyložit pomocí synonym jako ,velmi nepříjemný, nesnesitelný, špatný, škodlivý‘. Slovní spojení toxická maskulinita a toxická femininita se vztahují k nevhodnému či nevýhodnému prototypickému chování mužů a žen. Společnost Oxford Dictionaries dokonce zvolila adjektivum toxic slovem roku 2018.

A závěrem se zmiňme o okazionálním slovesu glamorizovat. To se objevilo v článku – i v jeho titulku – na portálu iDnes v roce 2019. Bylo v něm reprodukováno vyjádření americké trenérky Jillian Michaelsové, podle níž by se tloušťka neměla glamorizovat. Čtenáři se v diskusi pod článkem podivovali, co že by se to s tloušťkou vlastně nemělo dělat, a komentovali, že glamorizovat je divné, příp. neexistující slovo. Anglické sloveso glamorize (psáno též glamourize, glamorise, glamourise) se totiž obvykle překládá jako ,přikrášlovat‘ nebo ,idealizovat‘. Sloveso glamorizovat bylo dále použito jen v hrstce dalších dokladů: zářnou budoucnost mu tak prorokovat nelze.

O nadávkách novějších i starších: „Ty shite“ nebo „Vyjebená duše zperděná!“

Známe je všichni a vsadím, co mám, že i ti největší krasoduchové a krasodušky mezi námi sem tam nějakou použijí – nadávky. Jedná se o hrubé, urážlivé označení osoby, řidčeji předmětu nebo něčeho abstraktního. Nadávky mají různé funkce. V prvé řadě vyjadřují emoce. Nějaké takové slovo nám vyklouzne z úst, když do nás třeba někdo nabourá a nám zkrátka rupnou nervy (Kam čumíš, debile?!). Nadávky mají také konativní funkci, jejich užitím můžeme někoho záměrně ponížit, ublížit mu (Opičí ksichte! na adresu člověka s nadměrným ochlupením obličeje). Jsou obecně velmi nápadné a poutají pozornost. Někdy mluvčí nadávky používají, aby zapadli do kolektivu, s čímž se setkáváme například u dětí ve škole. Roli hrají také v beletrii při stylizaci postav (Švejku, ježišmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden.). Nadměrnému užívání nadávek, vulgarismů se odborně říká koprolálie. Ta je symptomem některých psychických nemocí, kupříkladu Tourettova syndromu.

À propos vulgarismy – právě z jejich řad se většina nadávek rekrutuje, byť to není úplně stoprocentním pravidlem, neboť především některé mírnější nadávky mají původ ve slovech, která obecně vulgární nejsou (Sklapni, ty kašpare jeden!). Nadávky mnohdy nějak souvisejí se sexualitou a vyměšováním (Píčo!, Vychcánku!), říší zvířat (Ty prase jedno!), rasou, etnicitou a národností (Negře!, Židáku!), politickým a náboženským vyznáním, světonázorem (Komouši!, Černoprdelníku!, Nácku zasranej!) či tělesnými, duševními a charakterovými vlastnostmi (Plešoune!, Magore!, Vlezdoprdelisto!).

Asi nás příliš nepřekvapí, že i nadávky – stejně jako ostatní slovní zásoba – jsou regionálně a časově rozrůzněné. Trochu jinak se nadává v Čechách a trochu jinak na Moravě a ve Slezsku. Znáte třeba nějakého ostravského chachara (‚lotr, pobuda‘)? Existují dokonce větší „nadávkové regiony“, které dokazují kulturní souvislosti překračující hranice národních států. Vidíme tak, že v německojazyčných zemích převládají nadávky týkající se vylučování. Nepochybuju, že jedna z prvních německých nadávek, která nás napadne, bude Arschloch (doslova ‚prdeldíra‘). Situace v Čechách je podobná, na Moravě a ve Slezsku ale začíná přechodové pásmo a na Slovensku už převládají nadávky spojené se sexualitou. Tyto hranice jsou v současné době ale možná méně ostré než dřív, v češtině totiž oproti minulosti poněkud přibývá nadávek spojených právě se sexualitou, zde jen ve výběru: buzouš ‚gay‘, kazimrd ‚kdo někomu kazí příležitost k pohlavnímu styku‘, kulizmrd ‚nadávka osobě mužského pohlaví‘, kundolíza ‚lesba‘. V souladu s obecným trendem výraznějšího vlivu angličtiny se objevují i nadávky právě z tohoto jazyka (Uklidni se, ty shite.).

My teď ale současnou češtinu opustíme a nahlédneme do její minulosti, abychom se podívali, jaké nadávky se používaly v uplynulých staletích či desetiletích. Průvodci po velmi starých, starých i ne až zas tak starých nadávkách (zavítáme do hlubokého středověku a skončíme v 19. století) nám budou knihy „Chrám i tvrz“ (Pavel Eisner) a „Slova a dějiny” (kol. autorů pod vedením Igora Němce), nahlédneme ale také do různých slovníků starší češtiny, které jsou k dispozici na lexikografické platformě „Vokabulář webový“ (https://vokabular.ujc.cas.cz/), provozované Ústavem pro jazyk český.

Vyjebená duše zperděná! Na rozjezd pálím hned těžkým kalibrem. Tato je asi moje nejoblíbenější, smím-li si dovolit čistě osobní vyznání… Místo výrazně explicitního slova vyjebený (odpovídá zhruba dnešnímu slovu zkurvený, zasraný) se ve starší češtině objevuje i eufemismus vyjedený, jakási tabuová náhražka výše zmíněného vulgarismu. Máme tak doložená např. spojení typu jebák vyjedený / vyjebený. Poněkud méně peprné nadávky byly třeba klécka (‚kdo kulhá, má nehybnou končetinu‘), hatlák (‚skrblík‘) či babinec (‚zbabělec‘). Slovo sagitář bylo hanlivé označení pro žáky a studenty; zřejmě z toho důvodu, že výuka latiny začínala skloňováním podstatného jména sagitta (‚střela‘).

Sedlákům se nadávalo slovem hnojokyd, podkoní bylo možné urazit slovem třěpačka (původně ‚hadr na čištění koní‘). V kruzích urozené šlechty bylo nadávkou slovo chlap (‚nevolník‚ poddaný‘). Král mohl jiného krále urazit tím, že ho označil za králíka (‚král malé země, chudý, nevýznamný král‘). Zde má tedy zdrobnělina depreciativní, hanlivou funkci.

Starší čeština oplývala bohatstvím slov označujících ženy „nepoctivé“, čímž myslím ty, které poskytovaly sex za peníze. My se zastavíme jen u kurvy, která se nám dochovala až do dnešních dnů a očividně se stále těší dobrému zdraví. Pochází ze slovanského základu kurъva a má paralelu v německém huora / huore (v dnešní němčině Hure) v témže významu. Právě němčina češtinu obohatila o nadávku z kurvy šalek (k něm. huoren-schalc), tj. zhruba ‚zkurvysyn‘. Obohacení to ale nebylo jednosměrné; z německého textu z doby kolem roku 1280 máme doložené hybridní německo-české slovo huersyn.

Nadávky namnoze odrážely a odrážejí historické reálie. Tak např. slovo marburk (‚zrádce, křivopřísežník‘) bylo jako nadávka motivováno zradou ze strany českých žoldnéřů při obraně hradu Malborku v roce 1457. Papeženec (‚papežův přívrženec‘) byla nadávka katolíkům za dob husitství i později, Říměnín (‚Říman‘) nadávka katolíkům za husitských válek a v období po nich. Kacíře bylo možné počastovat slovem cafúr (původ nejasný). Slovo hába se původně užívalo jako nadávka novokřtěncům, příslušníkům středověkého náboženského hnutí, později se ustálil význam ‚lakomec‘. Slovo čehona / Čehona ve významu ‚prorakousky smýšlející, národně nespolehlivý Čech‘ vzniklo z textu rakouské císařské hymny: „Čeho nabyl občan pilný (…)“, tj. zkomoleně „Čehona byl občan pilný!“ Autorství a zásluha na popularizaci této nadávky bývá připisována Viktoru Dykovi (takto např. Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971). Historicky podmíněná je i nadávka buržoust (‚bohatý, omezený měšťák‘) související se sociálním pnutím mezi měšťanstvem a dělníky v 19. století.

Některé nadávky udělaly leckdy hvězdnou paralelní kariéru jako příjmení. Našimi sousedy jsou tak např. pánové Marvan (‚hlupák, nevzdělanec‘, poprvé doloženo ze začátku 16. století), Mizera (doloženo od konce 14. století), Zuna (‚ošklivý člověk‘), Hrubeš, Vošoust, Nechuta, Neřád a jejich drahé polovičky.

Nadávky měly ještě donedávna i svůj vlastní časopis, ve kterém byly publikovány texty na téma verbální agrese. Jmenoval se „Maledicta“ a vycházel v letech 1977–2005. Jeho zakladatelem a vydavatelem byl Reinhold Aman (1936–2019), původem německý germanista a chemik, autor „Bavorsko-rakouského slovníku nadávek“ („Bayrisch-Österreichisches Schimpfwörterbuch“) či knihy o americkém vězeňském slangu.

Socka, socky, sockaři a sockařky

Už jste to určitě někde zahlédli. Nebo o tom někde slyšeli. Socky jinak. Nově. Třeba: Správa socek není jen o hezkém obsahu a lajkování komentářů. Cože, socky se spravují? Jak? Nebo: Hodíme to na socky. Proboha, ještě na ně něco házet? Nejsou ovšem socky jako socky. Donedávna jsme pod pojmem socka rozlišovali dle kontextu hned několik významů, z nichž všechny spadají do nespisovné vrstvy jazyka. Vezměme to popořadě: 1. sociální případ, nemajetný člověk. Toto slovo známe jak v jednotném, tak množném čísle: Nejsem žádná socka / nejsme žádný socky. 2. Městská hromadná doprava, vyskytuje se v jednotném čísle: Musela jsem jet sockou. 3. Řidčeji toto slovo označuje i Českou správu sociálního zabezpečení: Musím to oznámit socce, jinak přijdu o dávky. Poslední dobou však všechny tyto významy převálcoval význam nově etablovaný, označující sociální síť. V mluvě marketérů, píáristů (ale nezapomeňme ani na ejčár, protože personalisté si potenciální zaměstnance musejí přece předem proklepnout, a kde jinde než na sockách) každodenní chléb, který se spravuje, na který se hází co nejvíc obsahu a fotek. Socky dokážou přitáhnout nové zákazníky, podléhají strategii, existuje kolem nich zkrátka celá věda – a nejvíc z nich vytěží ten, kdo jim rozumí.

Rozumí jim sockaři a sockařky. Bez nich se byznys ani kerír jen tak nepohne. Jen oni umí analyzovat, nastavovat strategie, cílit kampaně. Prostě dělat socky, aby si je ve firmě nemuseli dělat sami. Pečovat o ně, kultivovat je, posouvat je dál. Zkrátka musejí mít vizi a disponovat kreativitou, jinak bude po sockách i po byznysu.

A o které socky jde? Jako první uveďme fejs neboli facebook. Protože se jedná o sociální síť fungující u nás už poměrně dlouho, mezi sockami je to v podstatě geront, kde jsou lidé, kteří jsou nejspíš často už prarodiči. Rodiče naopak skrolují feedem na instáči neboli instagramu a sledují influencery a influencerky, v horším případě dezinfluencery a dezinfluencerky. Omladina je zejména na tiktoku a snapchatu či na nejnovější síti bereal. A nezapomeňme na twitter, tam jsou ovšem hlavně novináři. A každá tahle socka potřebuje něco jiného. Proto potřebujeme odborníky a odbornice – jak jsme slyšeli, jde o mnohem víc než o lajkování!

Když se občas dívám na obsah na sockách, s napětím sleduju nejen fotky se stovkami filtrů nebo porovnávačky typu instragram versus realita, abych si uvědomila, že není všechno zlato, co se třpytí, ale prahnu zejména po inovacích v jazyce. Nová slova, nová spojení, nové významy, nový pravopis, to je moje! Píše se tam lehce, rychle, a proto se tam dají celkem pohodlně sledovat i trendy ve slovní zásobě.

Pěna dní, nebo nový význam?

Když čteme nebo slyšíme něco, co se nám nezdá, nemusí to ještě znamenat, že je pisatel/mluvčí nevzdělanec: třeba naopak drží krok s vývojem češtiny lépe než my. Ovšem ne všechny odchylky od normy jsou nutně předznamenáním jazykového vývoje.

V prestižním Deníku N vyšly v minulém roce dva texty, v nichž mě zmátlo použití frazému srazit někoho na kolena. Poprvé to bylo v silném rozhovoru Renaty Kalenské s adiktoložkou Annou Volfovou. Jeho titulek zněl: Moje máma problém s alkoholem zvládla tak, že mě to sráží na kolena, říká adiktoložka. Čekala jsem, kdy adiktoložka vysvětlí, jak ji matčin boj s alkoholismem psychicky poničil, neboť v průběhu celého interview vyslovovala jen obdiv k tomu, jak maminka náročné životní období zvládla. Až po přečtení rozhovoru jsem pochopila, že pisatelka měla sražením na kolena na mysli, že dcera byla ohromena, pozitivně zaskočena. Se zachováním slova koleno by bylo tradičnější užít například frazém dostat někoho do kolen, resp. jít do kolen (to však bylo patrně pociťováno jako málo intenzivní, nedostatečně naléhavé).

Podruhé jsem se podivila, když se v rubrice Bistro N objevil titulek: Jak vaří mileniálové. Souboj vánoček, z nichž jedna vás srazí na kolena. Ulekla jsem se, co strávníkům taková vánočka může udělat, způsobit nějaké zažívací obtíže? Proč bychom si ji tedy měli péct? V textu se dále psalo, že tato vánočka má chuť, co vás posadí na zadek, rozumějme tedy skvělou. Což bylo podle mého idiolektu v přímém rozporu s tím, co hlásal titulek.

Podívala jsem se proto do výkladových slovníků češtiny – také podle nich znamená srazit někoho na kolena ,porazit, pokořit ho, zbavit vlivu či zdeptat‘. A nezdá se, že by šlo jen o zachycení staršího stavu jazyka. Když totiž přehlédneme současné novinové texty, užití frazému odpovídá stávajícím lexikografickým definicím, srov. Při neúspěchu se nenechte srazit na kolena; Spartu rychlý gól srazil na kolena, do hry se pořádně nemohla dostat nebo Ukrajina je pro Putina jen prvním krokem, chce Západ srazit na kolena.

Nechme se překvapit, jak tomu bude za deset dvacet let. Zatím doufám, že vás tento sloupek na kolena nesrazil.

Ledňáček

Jak známo, ledňáček je pestře zbarvený pták s dlouhým ocasem. V našich končinách se celoročně vyskytuje přísně chráněný ledňáček říční, jehož peří je zbarveno především do modra a oranžova.

Jako ledňáčka však můžeme označit i někoho, kdo se narodil v lednu (ať už je to mládě lidské či zvířecí), i když hojně se objevuje také pojmenování ledňátko, podobně jako únorňátko, březňátko atd. Ledňáček je také název pro již celá desetiletí oblíbený nanuk prodávaný ve známém retro obalu.

Zvláště zkraje ledna můžeme vidět výzvy na plakátech či reklamních bannerech, jako je Nebuď ledňáček! nebo Nejsem ledňáček! Text není doplněn fotografií ptáka, novorozeněte ani nanuku (nebo naopak je, ovšem z recese), ale usměvavého vysportovaného člověka. Takový slogan totiž cílí na lidi, kteří svá novoroční předsevzetí berou opravdu vážně a hned po Novém roce míří do posiloven či parků za sportem a přestávají jíst vše, co obsahuje sacharidy, éčka nebo palmový olej – zkrátka vydávají se na cestu zdravého životního stylu. Často však přepálí start, a nadšení jim proto vydrží zhruba tak na měsíc leden.

Věra Kloudová

(Vyšlo v Pátku Lidových novin dne 24. 1. 2020 chybně pod jménem Michaela Lišková.)

Není krabičkář jako krabičkář

Pro objasnění významu titulního slova nám výkladové slovníky češtiny zatím nepomohou, výraz krabičkář se do nich ještě neprobojoval. V Novočeském lexikálním archivu nacházíme hned dva záznamy užití tohoto slova, a to z let 1818 a 1821; v obou případech jde o význam ,výrobce krabiček‘.

V současné češtině podle korpusu syn v9 dominuje užití slov krabičkář a krabičkářka pro označení lidí, kteří si připravují jídlo do krabičky na druhý den do práce zejména kvůli úspoře času a peněz. Nebo těch, kteří si do krabiček chystají jídlo dopředu na několik dní, aby si díky plánování zajistili také nutriční vyváženost nebo dietnost stravy. Krabičkování je v našich končinách oblíbenou činností, titulek Deníků Moravia z roku 2017 dokonce označuje Čechy za „národ krabičkářů“.

Hudební příznivci možná znají krabičkáře jako muzikanta, který dovedně pracuje s elektronickými zařízeními využívanými při tvorbě hudby. Za krabičkáře byl příležitostně označen také hráč (hospodské) hry s krabičkami zápalek, do nichž se cvrnká. Podle toho, na kterou stranu krabička dopadne, se počítají body a vítěz eventuálně získává titul „krabičkový král“. Mezi ojedinělá užití výrazu krabičkář patří označení typu sběratele, například mobilních telefonů, který usiluje o sbírku s exponáty v nepoškozeném obalu – krabičce. Dále architekta, který má rád hranaté (krabicózní/krabiciózní/krabicoidní) architektonické tvary. Případně člověka, který má rád vše jasně roztříděné.

Na závěr se vraťme k centrálnímu významu slova krabičkář v současném úzu, tedy ,kdo si chystá jídlo předem do krabiček‘. Čeští mluvčí si nezřídka postesknou, kolik slov se dnes přebírá z angličtiny. Tak vida, anglický výraz meal prepper čeština nevyužila. Lze uvažovat o jeho nevstřícné grafické podobě (psát dohromady/zvlášť? kolik p? apod.) nebo o významové nejasnosti pro české mluvčí. Ovšem třeba do němčiny meal prepper v druhém desetiletí 21. století pronikl (více zde).

Prostřeno: hybrid a fúze

Francouzský pekař Dominique Ansel vytvořil roku 2013 cronut – pečivo z croissantového těsta, které se naplní krémem a osmaží v hroznovém oleji. Tato kalorická bomba tedy spojuje prvky croissantu a donutu neboli americké koblihy a její označení vzniklo coby blend ze slov cro(issant) a (do)nut, příp. (dough)nut. Zatímco cronuty u nás postupně získávají na popularitě, „wonuty“ se zatím drží od českých hranic v solidní vzdálenosti. Anglické slovo wonut vzniklo s využitím stejného principu, propojením slov w(affle) a (d)onut. Označuje vafle, které se smaží v oleji a eventuálně dále zdobí polevou a cukrovou posypkou. Tato „lahůdka“ se stala populární roku 2014 v Chicagu a její obliba se rozšířila po celých Spojených státech amerických.

O „šílených kombinacích“ v soudobém cukrářství a pekařství mluví v rozhovoru pro časopis Týden cukrář Josef Maršálek: Může to být třeba káva ve zmrzlinovém kornoutu, makronkové donuty, donut jako italské canolli, townie (brownies v tartletce), chouger (větrník a lá burger), cragel (croissant vypadající jako bagel) a jiné. Podotýká, že konzument se chce bavit a sdílet snímky vizuálně atraktivního jídla na sociálních sítích.

Uvedené příklady představují ukázku hybridního jídla. Jeho principem je kreativní zkřížení, propojení různých pokrmů a způsobů jejich přípravy. Do této skupiny patří dále třeba sushi burrito – sushi připravené do tvaru objemné rolky připomínající burrito (tortillu plněnou masem, fazolemi, zeleninou, sýrem a dalšími přísadami). Sushi lze naaranžovat také do burgerové podoby: v sushi burgeru nahrazují rozpůlenou bulku dva bochánky rýže, mezi něž se umisťuje obvyklá náplň do sushi, jako je syrová ryba, avokádo nebo okurka. Podobně se v ramen burgeru neumisťuje masová placka s oblohou do rozkrojené housky, ale do osmažených bochánků vytvořených z nudlí ramen spojených vajíčkem.

Po zdolání těchto hybridů můžeme směle postoupit na vyšší úroveň. Propojují-li se systematičtěji ingredience či kuchařské postupy typické pro jednotlivé etnické nebo regionální kuchyně, pak se mluví o gastronomické fúzi, fúzi kuchyní, příp. o fusion kuchyni, smíšené/syntetizující kuchyni. Omezení zde prakticky neexistují, v restauracích lze ochutnat například česko-francouzskou, italsko-skandinávskou nebo indicko-čínskou fúzi. A není nutné se držet spojení jen dvou gastronomií, může jich být více.

Budoucnost jistě přinese další překvapivé kulinářské i jazykové kreace. Těšme se na ně, ale zároveň nezapomínejme ani na tradiční české přísloví: Dobrého pomálu!

„Rozmohl se nám tady takový nešvar…“ Filmové a seriálové hlášky jakožto frazeologické neologismy

Filmy a seriály obohacují náš jazyk nejen o nová slova, ale také o delší spojení slov. Filmové a seriálové hlášky jako dnes již klasické Jste třída zralá k záhubě („Cesta do hlubin študákovy duše“, 1939) – jakožto pedagogovi mi na mysli vytanula právě tahle jako první – nebo Hliník se odstěhoval do Humpolce („Marečku, podejte mi pero“, 1976) – a tahle jako druhá – se staly všeobecně známými. Přesto se jedná o poměrně málo probádanou součást (široce pojaté) frazeologie neboli ustálených slovních spojení. Stejně jako ostatní frazémy jsou i filmové a seriálové hlášky více či méně ustálené, vyskytují se v nějakém typickém kontextu a mají leckdy přenesený význam.

Vedle již dvou zmíněných patří mezi obecně známé, popř. známější hlášky i Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! („Pyšná princezna“, 1952), Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš… („Jáchyme, hoď ho do stroje“, 1974), Vydrž, Prťka, vydrž! („Sněženky a machři“, 1983), Nezastavujeme, máme zpoždění! („Slunce, seno, jahody“, 1984), Na tragickej život jsem já pes („Vlak dětství a naděje“, 1985) nebo Baby nebude sedět v koutě („Hříšný tanec“, 1987). Ty ale už většinou nejsou pociťovány jako nové a za neologismy bychom je v současné době neoznačili, i když o nějaké přesné hranici nebo jednoznačném vymezení neologismů mluvit nemůžeme. Zaměřme se tedy teď na hlášky novější a nové. 

Z novějších mi v paměti utkvěla – asi opět pod vlivem učitelského povolání – hláška Rozmohl se nám tady takový nešvar z filmu „Pelíšky“ (1999). Eva Holubová alias učitelka a teta v jedné osobě jejím prostřednictvím glosuje užívání „slovíčka“ prcat v řadách dospívajícího studentstva. V současných textech tuto hlášku najdeme jako jakýsi žertovný, možná i trochu zlehčující „předkomentář“ vztahující se k nějakému jevu, který mluvčí vnímá jako negativní: 

– Rozmohl se nám tady takový nešvar. (…) Další krádež dřeva. Náchodští policisté se v těchto dnech zabývají dalším případem krádeže dřeva. (Google.cz)

– Rozmohl se nám tu takový nešvar – kandidáti na prezidenta jsou líní shánět 50 tisíc podpisů, a tak se snaží raději uprosit 20 poslanců. (SYN v9) 

O dva roky starší je Neživíš, tak nepřepínej! z filmu „Knoflíkáři“ (1997), ve kterém opět Eva Holubová, tentokrát jako manželka „pitomce“, jehož hlavní dovedností je precizní umístění plivance na projíždějící vlak, svého manžela touto hláškou „staví do latě“. Citát se ujal jako poměrně direktivní usměrnění komunikačního partnera odkazem na jeho neschopnost vydělat peníze a na jeho nízké společenské postavení. Z něj pak komunikačnímu partnerovi v lepším případě nevyplývají výhody, v horším mu z něj dokonce vyplývají povinnosti: 

– Několik dalších členů rodiny postává kolem. „Uvař jim kafe!“ poručí sestře sedmačtyřicetiletá Věra. U Bílých evidentně platí „neživíš, tak nepřepínej“. Oba Františkové jsou totiž v invalidním důchodu, zatímco z bývalé uklízečky se stala zpěvačka s ohromným mezinárodním renomé. (SYN v9) 

Obě hlášky se v češtině vyskytují také v různých aktualizacích, variacích: 

– Rozmohl se nám v lize takový nešvar… Já teda jako nechci nikoho práskat, jo, ale hlásit se to prostě musí. (SYN v8)

– Dá se to ale vyložit i jako neformální zavádění majetkového cenzu pro funkci ministra. Máš na soukromé financování státních záležitostí, můžeš do úřadu. Nemáš milióny, tak nepřepínej. (SYN v8)

Na hlášky s šancí na zlidovění byl bohatý seriál „Most!“ z roku 2019. Na jednoznačné závěry je možná ještě příliš brzy, zdá se ale, že hlášky jako Dycky Most!, Drž úhel, Franto! nebo On není rasista, on je jenom debil v současné češtině už zapouštějí kořeny: 

– Se sloganem „Dycky Most!“, který pronesl hlavní hrdina Luděk v úvodním dílu, se Mostečtí ztotožnili a začali jej používat. (Google.cz)

– „Drž úhel, Franto.“ Kdo by neznal dnes už lidovou hlášku ze seriálu Most. Ta nově bude sedět i na naši úhlovou utahovačku Scorpio (…). (Google.cz)

– Na autora té „reklamy“ sedí hláška: On není rasista, on je jenom debil. (Google.cz)

Možná jste si všimli, třeba i na základě ukázek výše, že filmové a seriálové hlášky jsou doma v kolokviální, méně formální komunikaci. Jejich užití v těch nejformálnějších a nejoficiálnějších kontextech by nás tedy nejspíš překvapilo. Představte si například, že Úřad vlády ČR by Kanceláři prezidenta republiky v oficiálním dopise psal něco jako Vydrž, Prťka, vydrž!… Protože hranice mezi mluveným a psaným jazykem je dnes díky moderním médiím v porovnání s minulostí rozostřená, nedá se říct, že bychom je našli jenom v mluvených textech, běžně se s nimi totiž setkáváme i v textech psaných. Jejich užití v jazyce je založené na rozpoznání analogie mezi konkrétní komunikační situací, ve které mluvčí jazykově jednají, a situací, na kterou jsou hlášky navázané ve filmu, v seriálu. Na tom, jak snadno hláška tuto analogii umožňuje rozpoznat a jak harmonizuje s komunikační potřebou mluvčích, jak je osloví i z hlediska jejich životní zkušenosti, závisí její šance na širší rozšíření. Nemalou roli hraje určitě taky popularita filmu nebo seriálu, postavy nebo herce či herečky, prostřednictvím nichž hláška ožívá a dostává se k divákům a divačkám. 


Snad vás tato malá ochutnávka filmových a seriálových hlášek alespoň trochu potěšila a odpustíte mi, pokud se na vaši oblíbenkyni nedostalo. Víc se jich sem ale bohužel nevešlo. Nebo že by? Tak zavřete oči, odcházím…