Paroháči a parohačky aneb Nevěra očima frazeologie

Nevěra je sice ve vztazích přítomna asi odjakživa, ale lidé si na ni pořád nějak nezvykli. Alespoň pokud se dotýká jich samých. Něco jiného je samozřejmě problém u sousedů, kolegů a známých, či dokonce aféry nějakých hvězdiček a hvězd. Tam mnozí rádi okomentují, jak se věci mají, přičemž jedni oklamaného partnera litují, zatímco druzí si neodpustí posměch a ještě další se pasují do role rozhodčích.

Pokud někdo nechce nazývat věci pravými jmény a/nebo jim zamýšlí dodat patřičnou šťávu, sáhne po frazémech. Tyto ustálené jednotky jazyka přesně toto umí. Významy jejich jednotlivých komponent se do významu celku nemusí promítat, ten je „přenesený“, postavený často na nějaké podobnosti. Frazémy zároveň zprostředkovávají emoce a jsou nositeli mnoha dalších funkcí.

Pro případ partnerské nevěry se dobře hodí frazém nasadit někomu parohy.

https://psjc.ujc.cas.cz/img.php/img/343/47880392_120277_25407_662

Excerptum z Novočeského lexikálního archivu

Víte, kdo komu může nasadit parohy? Partnerské troj- a víceúhelníky jsou trochu komplikované i jazykově. Slovník české frazeologie a idiomatiky Františka Čermáka a kolektivu (mimochodem jeden z nejzdařilejších svého druhu na světě) definuje význam frazému nasadit někomu parohy takto: 1. (Manželka svému manželovi v důsledku milostného styku s jiným mužem:) porušit manželskou věrnost a oklamat někoho (tajně a) ostudně; být někomu nevěrná a pohanit ho tak. 2. (Cizí muž vůči jinému, v důsledku milostného styku s jeho manželkou:) oklamat ho a zostudit n. pohanit ho tak. Právě údaje v závorkách, jakýsi kontext „kdo, s kým, vůči komu, proč, za jakých okolností…“, zachycují obvyklé účastníky děje.

Jinak řečeno: Ten, komu jsou nasazovány či nasazeny parohy, je podle slovníku muž. Toto omezení v jisté složce významu (říká se mu někdy také restrikce) je zřejmě důsledkem určité metafory – rohy či parohy mívají zvířecí samci. Mimochodem podobně zní výraz v mnoha jiných jazycích, například v němčině nebo v italštině, snad jen s tím rozdílem, že tam se nasazují rohy…

Když se ale podíváme na texty novějšího data, například na internetu, zjistíme, že se úzus mění. Dá se tedy hovořit o rozvolňování rodových restrikcí, resp. již jde spíše o rodové preference než o restrikce. Dobře to ilustrují následující ukázky z médií, kdy on nasazuje parohy jí, srov.: Magazín.cz 2011, Extra.cz 2016 nebo Extra.cz 2019. Takže paroháčem, pardon, parohačkou může být i žena. Přičemž slovo parohačka/paroháčka se patrně zatím příliš neujalo, v Českém národním korpusu je doloženo jen okrajově.

Kromě toho se mění ještě jedna věc: Vzhledem ke značnému počtu nemanželských, ale i stejnopohlavních svazků by se mělo v popisu významu uvádět spíše označení partner než manžel.

A věřili byste, že parohy můžeme nasadit i v nesexuální oblasti? Textové doklady k tomu každopádně existují: „Věrnost je krásná vlastnost, jenomže u časopisů je to stejné jako u lidí. Je jednoduché zachovat věrnost senzačnímu člověku. Je těžké zachovat ji někomu, kdo nás nudí. Nechceme se dočkat okamžiku, že nám „nasadíte parohy“ s někým jiným. A tak i my chceme být senzačním časopisem v tom nejlepším smyslu slova.“ (Týdeník Květy 1998)

Ať už jsou parohy (nebo u jiných národů rohy) nasazovány tomu či oné, k původu (resp. motivaci) tohoto výrazu věda zatím nemá jasnou odpověď. Dva parohy/rohy mohou odkazovat ke dvěma partnerům, lze v nich spatřovat falický symbol. Někteří hledají počátek v antických bájích, jiní v připodobnění podvedeného k hloupému volovi, další pak v souvislosti s kozorohem, kterému byla připisována smůla, projevující se u lidí narozených v tomto znamení tím, že jim samými starostmi narostly rohy. Paroháči se každopádně vyskytují v pramenech již od antiky. Tzv. gesto parohů, tj. sevřené pěsti s narovnaným ukazováčkem a malíčkem (?), se objevuje nejen u rockerů a ve sbírce symbolů emoji, ale kupříkladu na etruských malbách z 6. století před naším letopočtem.

Au, lajkity lajk, zív a sestry jejich aneb Citoslovce stará i nová

Takže, pojďme si to říct hned a na rovinu. Citoslovce (též interjekce), tj. slova jako třeba au, fuj, brrr, kšá, mají jako slovní druh v souvislosti s neologismy výjimečné postavení. Proč? Protože na jedné straně mezi neologismy najdeme právě i citoslovce (hoďte očko či dvě na nadpis), na straně druhé je hodně pravděpodobné, že citoslovce byla v přirozených jazycích těmi úplně nejprvnějšími slovy.

Citoslovce patří mezi nesklonné slovní druhy. Mnohé z nich v sobě obsahují ve zhuštěné podobě vlastně celé výpovědi: Au vyjadřuje něco jako „bolí mě to“, brrr „je mi zima“ ap. S určitou nadsázkou se přitom dá říct, že citoslovce jsou v jazyce takoví zvláštní podivínci; jejich charakteristickou vlastností je totiž nějaká odchylka. Může jít o netypickou kombinaci hlásek (jbl – fuj tajbl), výskyt hlásek málo frekventovaných (ó – haló!), zdvojení nějakého elementu (chacha, chichi) aj. Nejčastěji se s nimi setkáváme v mluveném, neformálním jazyce; k některým textovým druhům mají výrazné antipatie, a tak na ně např. v odborném textu v podstatě nikdy nenarazíme. Citoslovce namnoze vyjadřují citové rozpoložení mluvčího (odtud také jejich označení, že? – au, ach); jiná jsou zvukomalebná, tj. imitují zvuky (bum, buuu, ťuk, žbluňk) nebo slouží navázání a udržení kontaktu (hej, hmm) či mají komunikačního partnera k něčemu přimět (pssst, hop). Některá citoslovce bývají v komunikaci doprovázena gestem, mimikou obličeje či pohybem části těla (ty ty ty, brrr, fuj).

Zcela nevyvratitelné důkazy o tom, jak vznikla lidská řeč, nemáme a asi ani nikdy mít nebudeme. Na to leží okamžik vzniku jazyka historicky příliš hluboko v minulosti a není možné tento okamžik podrobit empirickému zkoumání. Přesto nám paleolingvistika, neboli věda o původu jazyka, může nabídnout alespoň nějaké teorie, jak k této pro druh homo sapiens převratné události došlo. Některé z nich mají poněkud extravagantní názvy, posuďte sami: HAF HAF teorie vychází z toho, že první slova byla výsledkem lidské snahy napodobit zvířecí zvuky, popř. přírodní zvuky jiné. UF UF teorie spatřuje původ řeči ve spontánně vydávaných zvucích, jež vyjadřovaly nějaké silné vjemy a city, typicky např. bolest. Podle CINK CINK teorie byla první lidská slova hlasově realizovaným charakteristickým zvukem, který je esenciální vlastností každé přírodní látky.

Ať byly přesné okolnosti vzniku lidské řeči jakékoliv, z výše uvedeného vyplývá, že citoslovce při něm hrála první housle. A že velké množství z nich existuje v jednotlivých jazycích světa už hodně dlouhou dobu. Mezi starší česká citoslovce tak patří např. (doklady z webu https://vokabular.ujc.cas.cz/):

ach: ach, kda jest býti tomu, jakž bych já svój kóň okročil!

é (ve významu ó, ach): é, hospodine, neostávaj mne! (dnes již nepoužívané)

haha: ha ha, těžšie tu bude odsúzenie, než nynie bývá

haf, hav, haw: když brachne jednau haw!

oh: oh, biedná ústa nestydatá

piv, piw (ve významu pch): piw, to li jest král, ba by se on preč odsavad bral (dnes již nepoužívané)

O tom, že se čeština i dnes obohacuje o citoslovce nová, se přesvědčujeme mj. pohledem do již mnohokrát zmiňovaného Neomatu (https://neologismy.cz/). Najdeme zde kromě jiného:

boing-boing (ozvěnovitý zvuk např. při uvolnění stlačené pružiny, pera aj.): Někdy se dá použít původní zvukový doprovod (…), jindy kolegové v elektronické střižně dodají zvuky nové – ruchy, hudbu a takzvaný „mickey-mousing“, to jsou ty nejrůznější komické „boing-boing“, pípance a práskance…

čmrk (zvuk psací nebo kreslicí potřeby, která se energicky pohybuje po nějaké ploše, zprav. po papíře): Jak se u vás vlastně zrodí nápad? Musíte ho vysedět, nebo přijde jako momentální inspirace? – Jak rád bych vám řekl, že si sednu, načmárám něco na ubrousek a vyinkasuju milion! Čmrk, čmrk, podpis. To bohužel nejde.

duc (hlučný a jednotvárný zvuk specifického druhu hudby): dance music – taneční hudba, pro neználky vyjadřovaná citoslovci „duc, duc“, rozlišuje se do mnoha podskupin a směrů: techno, house, jungle, speed garage, trance, acid jazz apod.

jejky (skutečnost, že mluvčí bere na vědomí něco negativního, omyl, chybu aj., někdy jako součást omluvy): Jejky, k***a dostala štráfík, no, bude muset přidat na pohybu pánve, případně dělat více Honolulu…

jukííí (výrazná nevole, ostrá kritika, znechucení, patrně k angl. yuck v témže významu): Uííí. Jukííí. Fůůůůůj. iPhone 11 Pro. Bléééé. Tak tohle je ta trypofobie, fobie z malých dírek a hlavně jejich shluků. Nový telefon iPhone 11 Pro od Applu má – jak je známo – tři objektivy, takže vyfotí i to, co nechce.

lajkity lajk (skutečnost, že někdo dá, dává lajk na sociálních sítích): Ona je to taková terapie, a jak vidno, potřebuje ji dost lidí. Takže: kdo se nestydí, není Čech, hop hop hop, a jak se říká na Facebooku, lajkity lajk…

meh (negativní postoj, negativní hodnocení, kritika): Triky jsou super (jako vždy), vkusně pubertální humor OK (osvědčená klasika), příběh… meh. Celá zápletka kolem záporáka je bohužel intergalakticky imbecilní (…)

muck (zvuk polibku): Adéla: Nikoho nevyhodila, Anet… 🙂 Máš tři otázky, z nich si vybereš dvě… :)) A i když to nepřečteš, tak máš za 3. – Aneta: Ok, diky, Adel, za uklidnění…. 🙂 Muck…

oops (skutečnost, že mluvčí bere na vědomí něco negativního, omyl, chybu aj., někdy jako součást omluvy): Například si dovedu představit, že složitá arbitráž nebo komplexní transakce stojí hodně. Ale někdy vidím v novinách sumu a říkám si: „Oops!, tohle za právní služby asi není…“

plink (krátký, ostrý, kovový nebo zvonivý zvuk): Těm se to musí dodat v excelových tabulkách a ty ještě musí mít takové ty vyskakovací bubliny, co na ně kliknete, udělají takové to plink a vyskočí komentář…

tykráso (údiv, překvapení, obdiv ap.): Nechala jsem se potetovat, nebojím se přiznat, že chodím k psychologovi a svůj rozchod jsem sdílela na sociálních sítích. Tykráso. Já jsem normálně rebel roku 2020.

vruuum (zvuk spalovacího motoru automobilu, motocyklu aj.): Práce motoristického novináře občas nemá nouzi o veselé okamžiky. Jako tehdy, když nám hlavní produktový plánovač Infiniti Francois Bacon takřka filozoficky vysvětloval výhody nového konceptu: „Ticho, to je novodobé vruuuum.“ Asi bychom se zasmáli a pustili to z hlavy, kdyby (…)

wow (údiv, překvapení, obdiv ap.): „Twerk existuje dlouho, ale hodně se o tom začalo mluvit právě po vystoupení Miley Cyrusové. Wow, co to je? To je tanec? Aha? Jakže? Twerk?“ shrnuje reakce veřejnosti Antošová.

zív (skutečnost, že se někdo nudí, že je něco nezajímavé): Utahané drama bez dramatických okamžiků, retrosymfonie pro tři výstřihy a dvacet bizarních příčesků. Upozornění – největší emoce zažijete při čtení seznamu zúčastněných herců, od tohoto okamžiku už to bude jen horší a horší. Zív…

Citoslovce jsou velice originální, svérázný slovní druh. Jsou jako žralok šotek ve světě zvířat, jako Tatra 77 mezi československými automobily, jako zpěvačka Björk ve světě hudby… Nelze se tak než těšit na další přírůstky, kterými v budoucnu obohatí slovní zásobu naší mateřštiny.

Wearables, spoiler, toxický, glamorizovat aneb Opět ty anglicismy

Bez slov převzatých z angličtiny nebo podle angličtiny vytvořených si současnou češtinu snad ani nelze představit. Ne že by se to všem mluvčím zamlouvalo, někteří v této souvislosti používají expresivní spojení jako „prznění jazyka“ či „kažení češtiny“. Na druhou stranu u nás společenské klima nenahrává vzniku komitétů, které by seriózně vyhledávaly, příp. vytvářely domácí ekvivalenty k přejímkám z angličtiny, jak to dělá například galská Komise pro obohacování francouzského jazyka.

Anglicismy si cestu do naší mateřštiny stále nacházejí a nacházet budou, i když ne všechny v češtině přetrvají. Zda se pro označení nového jevu konkrétní pojmenování uchytí, lze prognózovat jen omezeně. Záleží mimo jiné na tom, zda se dá výraz neproblematicky vyslovit, resp. napsat, zda se používá dostatečně frekventovaně, a to různými mluvčími v rozmanitých situacích, zda se na jeho základě tvoří v češtině další slova, a v neposlední řadě na tom, zda přetrvá konkrétní věc nebo jev, které dané pojmenování označuje.

Podívejme se na několik typově různých anglicismů, které (zatím) české výkladové slovníky neobsahují. Přejímky z angličtiny, které vplují do češtiny přirozeně, snadno se začlení do systému skloňování a dobře se vyslovují, jako například slovo dron, české mluvčí zpravidla nijak nepopuzují. Pak jsou ale výrazy jako wearables. Čech často pociťuje nejistotu, jak toto slovo vyslovit. V angličtině se vyslovuje [ˈweərəb(ə)lz], v češtině lze slyšet [vérebls] nebo [verebls]. Našinec se musí zpravidla i dost soustředit, aby neudělal chybu při psaní slova. Konečně ani nesklonnost výrazu není úplně praktická. Je tedy třeba hledat vhodnou alternativu: wearables bývá překládáno souslovím nositelná elektronika. Nevýhodou je jeho dvojslovnost, ale snadno přímo z pojmenování odvodíme význam – jde o elektronická zařízení tvořící součást oblečení nebo doplňků. K nositelné elektronice patří dnes již relativně běžné chytré hodinky nebo sportovní náramky. Netřeba si představovat jen sportovní design, mezi wearables najdete i elegantní náhrdelník se zabudovaným krokoměrem nebo prsten upozorňující na příchozí e-mail. Brzy nás přestanou překvapovat kabelky, které nabíjí telefon, či trička, co měří tep. „Vereblům“ patří budoucnost!

Také slovo spoiler přišlo do češtiny z angličtiny. Známe je v motoristickém významu ,štít na karoseriích vozidel‘, někdo možná i v leteckém významu ,rušič vztlaku‘. Čtenáři popkulturních recenzí ale dobře znají ještě další, novější význam: ,popis důležité části filmu nebo knihy, který ochuzuje nové konzumenty o překvapení, a tím i o požitek z díla‘. Slušný recenzent či kamarád líčí zhlédnutý film nebo přečtenou knihu buď bez spoilerů, nebo před nimi předem varuje. Takoví však nejsou všichni. Když nám někdo, případně něco zápletku přece jen prozradí, jak potom pojmenujeme jeho činnost? V internetových dokladech nalézáme slovesa spoilerovat a spoilovat (podobně tvořená je dvojice sloves manažerovat – manažovat). Podívejme se na příklady užití: Proč má trailer skoro tři minuty a spoileruje tolik důležitých scén? – Nechci více spoilovat, byla by škoda někomu kazit překvapení. Slovesa jsou uvedena v pořadí podle četnosti – ve webovém korpusu Araneum Bohemicum Maximum je frekventovanější sloveso spoilerovat doloženo 241krát, zatímco řidší spoilovat 106krát. Dodejme, že ve spisovném projevu tyto výrazy doma nejsou.

Přídavné jméno toxický původně vzniklo z řeckého toxikón ,jed na šípy‘. Setkáváme se s ním ve spojení se slovy jako látka, zplodina, odpad nebo třeba sinice. V Příručním slovníku jazyka českého je výraz toxický vysvětlen pomocí synonym ,jedovatý, otravný‘ a jeho užití je ilustrováno příkladem: Toxické účinky alkoholu jsou mnohem mohutnější než jeho účinky blahodárné. V poslední době se však výraz vlivem angličtiny objevuje i v dříve nezvyklých kontextech, např. Jejich manželství se během let proměnilo v poněkud toxický vztah nebo Dovedu se efektivně zbavovat toxických lidí, oněch vysavačů energie. Tento novější, metaforický význam slova toxický můžeme vyložit pomocí synonym jako ,velmi nepříjemný, nesnesitelný, špatný, škodlivý‘. Slovní spojení toxická maskulinita a toxická femininita se vztahují k nevhodnému či nevýhodnému prototypickému chování mužů a žen. Společnost Oxford Dictionaries dokonce zvolila adjektivum toxic slovem roku 2018.

A závěrem se zmiňme o okazionálním slovesu glamorizovat. To se objevilo v článku – i v jeho titulku – na portálu iDnes v roce 2019. Bylo v něm reprodukováno vyjádření americké trenérky Jillian Michaelsové, podle níž by se tloušťka neměla glamorizovat. Čtenáři se v diskusi pod článkem podivovali, co že by se to s tloušťkou vlastně nemělo dělat, a komentovali, že glamorizovat je divné, příp. neexistující slovo. Anglické sloveso glamorize (psáno též glamourize, glamorise, glamourise) se totiž obvykle překládá jako ,přikrášlovat‘ nebo ,idealizovat‘. Sloveso glamorizovat bylo dále použito jen v hrstce dalších dokladů: zářnou budoucnost mu tak prorokovat nelze.

O nadávkách novějších i starších: „Ty shite“ nebo „Vyjebená duše zperděná!“

Známe je všichni a vsadím, co mám, že i ti největší krasoduchové a krasodušky mezi námi sem tam nějakou použijí – nadávky. Jedná se o hrubé, urážlivé označení osoby, řidčeji předmětu nebo něčeho abstraktního. Nadávky mají různé funkce. V prvé řadě vyjadřují emoce. Nějaké takové slovo nám vyklouzne z úst, když do nás třeba někdo nabourá a nám zkrátka rupnou nervy (Kam čumíš, debile?!). Nadávky mají také konativní funkci, jejich užitím můžeme někoho záměrně ponížit, ublížit mu (Opičí ksichte! na adresu člověka s nadměrným ochlupením obličeje). Jsou obecně velmi nápadné a poutají pozornost. Někdy mluvčí nadávky používají, aby zapadli do kolektivu, s čímž se setkáváme například u dětí ve škole. Roli hrají také v beletrii při stylizaci postav (Švejku, ježišmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden.). Nadměrnému užívání nadávek, vulgarismů se odborně říká koprolálie. Ta je symptomem některých psychických nemocí, kupříkladu Tourettova syndromu.

À propos vulgarismy – právě z jejich řad se většina nadávek rekrutuje, byť to není úplně stoprocentním pravidlem, neboť především některé mírnější nadávky mají původ ve slovech, která obecně vulgární nejsou (Sklapni, ty kašpare jeden!). Nadávky mnohdy nějak souvisejí se sexualitou a vyměšováním (Píčo!, Vychcánku!), říší zvířat (Ty prase jedno!), rasou, etnicitou a národností (Negře!, Židáku!), politickým a náboženským vyznáním, světonázorem (Komouši!, Černoprdelníku!, Nácku zasranej!) či tělesnými, duševními a charakterovými vlastnostmi (Plešoune!, Magore!, Vlezdoprdelisto!).

Asi nás příliš nepřekvapí, že i nadávky – stejně jako ostatní slovní zásoba – jsou regionálně a časově rozrůzněné. Trochu jinak se nadává v Čechách a trochu jinak na Moravě a ve Slezsku. Znáte třeba nějakého ostravského chachara (‚lotr, pobuda‘)? Existují dokonce větší „nadávkové regiony“, které dokazují kulturní souvislosti překračující hranice národních států. Vidíme tak, že v německojazyčných zemích převládají nadávky týkající se vylučování. Nepochybuju, že jedna z prvních německých nadávek, která nás napadne, bude Arschloch (doslova ‚prdeldíra‘). Situace v Čechách je podobná, na Moravě a ve Slezsku ale začíná přechodové pásmo a na Slovensku už převládají nadávky spojené se sexualitou. Tyto hranice jsou v současné době ale možná méně ostré než dřív, v češtině totiž oproti minulosti poněkud přibývá nadávek spojených právě se sexualitou, zde jen ve výběru: buzouš ‚gay‘, kazimrd ‚kdo někomu kazí příležitost k pohlavnímu styku‘, kulizmrd ‚nadávka osobě mužského pohlaví‘, kundolíza ‚lesba‘. V souladu s obecným trendem výraznějšího vlivu angličtiny se objevují i nadávky právě z tohoto jazyka (Uklidni se, ty shite.).

My teď ale současnou češtinu opustíme a nahlédneme do její minulosti, abychom se podívali, jaké nadávky se používaly v uplynulých staletích či desetiletích. Průvodci po velmi starých, starých i ne až zas tak starých nadávkách (zavítáme do hlubokého středověku a skončíme v 19. století) nám budou knihy „Chrám i tvrz“ (Pavel Eisner) a „Slova a dějiny” (kol. autorů pod vedením Igora Němce), nahlédneme ale také do různých slovníků starší češtiny, které jsou k dispozici na lexikografické platformě „Vokabulář webový“ (https://vokabular.ujc.cas.cz/), provozované Ústavem pro jazyk český.

Vyjebená duše zperděná! Na rozjezd pálím hned těžkým kalibrem. Tato je asi moje nejoblíbenější, smím-li si dovolit čistě osobní vyznání… Místo výrazně explicitního slova vyjebený (odpovídá zhruba dnešnímu slovu zkurvený, zasraný) se ve starší češtině objevuje i eufemismus vyjedený, jakási tabuová náhražka výše zmíněného vulgarismu. Máme tak doložená např. spojení typu jebák vyjedený / vyjebený. Poněkud méně peprné nadávky byly třeba klécka (‚kdo kulhá, má nehybnou končetinu‘), hatlák (‚skrblík‘) či babinec (‚zbabělec‘). Slovo sagitář bylo hanlivé označení pro žáky a studenty; zřejmě z toho důvodu, že výuka latiny začínala skloňováním podstatného jména sagitta (‚střela‘).

Sedlákům se nadávalo slovem hnojokyd, podkoní bylo možné urazit slovem třěpačka (původně ‚hadr na čištění koní‘). V kruzích urozené šlechty bylo nadávkou slovo chlap (‚nevolník‚ poddaný‘). Král mohl jiného krále urazit tím, že ho označil za králíka (‚král malé země, chudý, nevýznamný král‘). Zde má tedy zdrobnělina depreciativní, hanlivou funkci.

Starší čeština oplývala bohatstvím slov označujících ženy „nepoctivé“, čímž myslím ty, které poskytovaly sex za peníze. My se zastavíme jen u kurvy, která se nám dochovala až do dnešních dnů a očividně se stále těší dobrému zdraví. Pochází ze slovanského základu kurъva a má paralelu v německém huora / huore (v dnešní němčině Hure) v témže významu. Právě němčina češtinu obohatila o nadávku z kurvy šalek (k něm. huoren-schalc), tj. zhruba ‚zkurvysyn‘. Obohacení to ale nebylo jednosměrné; z německého textu z doby kolem roku 1280 máme doložené hybridní německo-české slovo huersyn.

Nadávky namnoze odrážely a odrážejí historické reálie. Tak např. slovo marburk (‚zrádce, křivopřísežník‘) bylo jako nadávka motivováno zradou ze strany českých žoldnéřů při obraně hradu Malborku v roce 1457. Papeženec (‚papežův přívrženec‘) byla nadávka katolíkům za dob husitství i později, Říměnín (‚Říman‘) nadávka katolíkům za husitských válek a v období po nich. Kacíře bylo možné počastovat slovem cafúr (původ nejasný). Slovo hába se původně užívalo jako nadávka novokřtěncům, příslušníkům středověkého náboženského hnutí, později se ustálil význam ‚lakomec‘. Slovo čehona / Čehona ve významu ‚prorakousky smýšlející, národně nespolehlivý Čech‘ vzniklo z textu rakouské císařské hymny: „Čeho nabyl občan pilný (…)“, tj. zkomoleně „Čehona byl občan pilný!“ Autorství a zásluha na popularizaci této nadávky bývá připisována Viktoru Dykovi (takto např. Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971). Historicky podmíněná je i nadávka buržoust (‚bohatý, omezený měšťák‘) související se sociálním pnutím mezi měšťanstvem a dělníky v 19. století.

Některé nadávky udělaly leckdy hvězdnou paralelní kariéru jako příjmení. Našimi sousedy jsou tak např. pánové Marvan (‚hlupák, nevzdělanec‘, poprvé doloženo ze začátku 16. století), Mizera (doloženo od konce 14. století), Zuna (‚ošklivý člověk‘), Hrubeš, Vošoust, Nechuta, Neřád a jejich drahé polovičky.

Nadávky měly ještě donedávna i svůj vlastní časopis, ve kterém byly publikovány texty na téma verbální agrese. Jmenoval se „Maledicta“ a vycházel v letech 1977–2005. Jeho zakladatelem a vydavatelem byl Reinhold Aman (1936–2019), původem německý germanista a chemik, autor „Bavorsko-rakouského slovníku nadávek“ („Bayrisch-Österreichisches Schimpfwörterbuch“) či knihy o americkém vězeňském slangu.

Socka, socky, sockaři a sockařky

Už jste to určitě někde zahlédli. Nebo o tom někde slyšeli. Socky jinak. Nově. Třeba: Správa socek není jen o hezkém obsahu a lajkování komentářů. Cože, socky se spravují? Jak? Nebo: Hodíme to na socky. Proboha, ještě na ně něco házet? Nejsou ovšem socky jako socky. Donedávna jsme pod pojmem socka rozlišovali dle kontextu hned několik významů, z nichž všechny spadají do nespisovné vrstvy jazyka. Vezměme to popořadě: 1. sociální případ, nemajetný člověk. Toto slovo známe jak v jednotném, tak množném čísle: Nejsem žádná socka / nejsme žádný socky. 2. Městská hromadná doprava, vyskytuje se v jednotném čísle: Musela jsem jet sockou. 3. Řidčeji toto slovo označuje i Českou správu sociálního zabezpečení: Musím to oznámit socce, jinak přijdu o dávky. Poslední dobou však všechny tyto významy převálcoval význam nově etablovaný, označující sociální síť. V mluvě marketérů, píáristů (ale nezapomeňme ani na ejčár, protože personalisté si potenciální zaměstnance musejí přece předem proklepnout, a kde jinde než na sockách) každodenní chléb, který se spravuje, na který se hází co nejvíc obsahu a fotek. Socky dokážou přitáhnout nové zákazníky, podléhají strategii, existuje kolem nich zkrátka celá věda – a nejvíc z nich vytěží ten, kdo jim rozumí.

Rozumí jim sockaři a sockařky. Bez nich se byznys ani kerír jen tak nepohne. Jen oni umí analyzovat, nastavovat strategie, cílit kampaně. Prostě dělat socky, aby si je ve firmě nemuseli dělat sami. Pečovat o ně, kultivovat je, posouvat je dál. Zkrátka musejí mít vizi a disponovat kreativitou, jinak bude po sockách i po byznysu.

A o které socky jde? Jako první uveďme fejs neboli facebook. Protože se jedná o sociální síť fungující u nás už poměrně dlouho, mezi sockami je to v podstatě geront, kde jsou lidé, kteří jsou nejspíš často už prarodiči. Rodiče naopak skrolují feedem na instáči neboli instagramu a sledují influencery a influencerky, v horším případě dezinfluencery a dezinfluencerky. Omladina je zejména na tiktoku a snapchatu či na nejnovější síti bereal. A nezapomeňme na twitter, tam jsou ovšem hlavně novináři. A každá tahle socka potřebuje něco jiného. Proto potřebujeme odborníky a odbornice – jak jsme slyšeli, jde o mnohem víc než o lajkování!

Když se občas dívám na obsah na sockách, s napětím sleduju nejen fotky se stovkami filtrů nebo porovnávačky typu instragram versus realita, abych si uvědomila, že není všechno zlato, co se třpytí, ale prahnu zejména po inovacích v jazyce. Nová slova, nová spojení, nové významy, nový pravopis, to je moje! Píše se tam lehce, rychle, a proto se tam dají celkem pohodlně sledovat i trendy ve slovní zásobě.

Pěna dní, nebo nový význam?

Když čteme nebo slyšíme něco, co se nám nezdá, nemusí to ještě znamenat, že je pisatel/mluvčí nevzdělanec: třeba naopak drží krok s vývojem češtiny lépe než my. Ovšem ne všechny odchylky od normy jsou nutně předznamenáním jazykového vývoje.

V prestižním Deníku N vyšly v minulém roce dva texty, v nichž mě zmátlo použití frazému srazit někoho na kolena. Poprvé to bylo v silném rozhovoru Renaty Kalenské s adiktoložkou Annou Volfovou. Jeho titulek zněl: Moje máma problém s alkoholem zvládla tak, že mě to sráží na kolena, říká adiktoložka. Čekala jsem, kdy adiktoložka vysvětlí, jak ji matčin boj s alkoholismem psychicky poničil, neboť v průběhu celého interview vyslovovala jen obdiv k tomu, jak maminka náročné životní období zvládla. Až po přečtení rozhovoru jsem pochopila, že pisatelka měla sražením na kolena na mysli, že dcera byla ohromena, pozitivně zaskočena. Se zachováním slova koleno by bylo tradičnější užít například frazém dostat někoho do kolen, resp. jít do kolen (to však bylo patrně pociťováno jako málo intenzivní, nedostatečně naléhavé).

Podruhé jsem se podivila, když se v rubrice Bistro N objevil titulek: Jak vaří mileniálové. Souboj vánoček, z nichž jedna vás srazí na kolena. Ulekla jsem se, co strávníkům taková vánočka může udělat, způsobit nějaké zažívací obtíže? Proč bychom si ji tedy měli péct? V textu se dále psalo, že tato vánočka má chuť, co vás posadí na zadek, rozumějme tedy skvělou. Což bylo podle mého idiolektu v přímém rozporu s tím, co hlásal titulek.

Podívala jsem se proto do výkladových slovníků češtiny – také podle nich znamená srazit někoho na kolena ,porazit, pokořit ho, zbavit vlivu či zdeptat‘. A nezdá se, že by šlo jen o zachycení staršího stavu jazyka. Když totiž přehlédneme současné novinové texty, užití frazému odpovídá stávajícím lexikografickým definicím, srov. Při neúspěchu se nenechte srazit na kolena; Spartu rychlý gól srazil na kolena, do hry se pořádně nemohla dostat nebo Ukrajina je pro Putina jen prvním krokem, chce Západ srazit na kolena.

Nechme se překvapit, jak tomu bude za deset dvacet let. Zatím doufám, že vás tento sloupek na kolena nesrazil.

Ledňáček

Jak známo, ledňáček je pestře zbarvený pták s dlouhým ocasem. V našich končinách se celoročně vyskytuje přísně chráněný ledňáček říční, jehož peří je zbarveno především do modra a oranžova.

Jako ledňáčka však můžeme označit i někoho, kdo se narodil v lednu (ať už je to mládě lidské či zvířecí), i když hojně se objevuje také pojmenování ledňátko, podobně jako únorňátko, březňátko atd. Ledňáček je také název pro již celá desetiletí oblíbený nanuk prodávaný ve známém retro obalu.

Zvláště zkraje ledna můžeme vidět výzvy na plakátech či reklamních bannerech, jako je Nebuď ledňáček! nebo Nejsem ledňáček! Text není doplněn fotografií ptáka, novorozeněte ani nanuku (nebo naopak je, ovšem z recese), ale usměvavého vysportovaného člověka. Takový slogan totiž cílí na lidi, kteří svá novoroční předsevzetí berou opravdu vážně a hned po Novém roce míří do posiloven či parků za sportem a přestávají jíst vše, co obsahuje sacharidy, éčka nebo palmový olej – zkrátka vydávají se na cestu zdravého životního stylu. Často však přepálí start, a nadšení jim proto vydrží zhruba tak na měsíc leden.

Věra Kloudová

(Vyšlo v Pátku Lidových novin dne 24. 1. 2020 chybně pod jménem Michaela Lišková.)

Není krabičkář jako krabičkář

Pro objasnění významu titulního slova nám výkladové slovníky češtiny zatím nepomohou, výraz krabičkář se do nich ještě neprobojoval. V Novočeském lexikálním archivu nacházíme hned dva záznamy užití tohoto slova, a to z let 1818 a 1821; v obou případech jde o význam ,výrobce krabiček‘.

V současné češtině podle korpusu syn v9 dominuje užití slov krabičkář a krabičkářka pro označení lidí, kteří si připravují jídlo do krabičky na druhý den do práce zejména kvůli úspoře času a peněz. Nebo těch, kteří si do krabiček chystají jídlo dopředu na několik dní, aby si díky plánování zajistili také nutriční vyváženost nebo dietnost stravy. Krabičkování je v našich končinách oblíbenou činností, titulek Deníků Moravia z roku 2017 dokonce označuje Čechy za „národ krabičkářů“.

Hudební příznivci možná znají krabičkáře jako muzikanta, který dovedně pracuje s elektronickými zařízeními využívanými při tvorbě hudby. Za krabičkáře byl příležitostně označen také hráč (hospodské) hry s krabičkami zápalek, do nichž se cvrnká. Podle toho, na kterou stranu krabička dopadne, se počítají body a vítěz eventuálně získává titul „krabičkový král“. Mezi ojedinělá užití výrazu krabičkář patří označení typu sběratele, například mobilních telefonů, který usiluje o sbírku s exponáty v nepoškozeném obalu – krabičce. Dále architekta, který má rád hranaté (krabicózní/krabiciózní/krabicoidní) architektonické tvary. Případně člověka, který má rád vše jasně roztříděné.

Na závěr se vraťme k centrálnímu významu slova krabičkář v současném úzu, tedy ,kdo si chystá jídlo předem do krabiček‘. Čeští mluvčí si nezřídka postesknou, kolik slov se dnes přebírá z angličtiny. Tak vida, anglický výraz meal prepper čeština nevyužila. Lze uvažovat o jeho nevstřícné grafické podobě (psát dohromady/zvlášť? kolik p? apod.) nebo o významové nejasnosti pro české mluvčí. Ovšem třeba do němčiny meal prepper v druhém desetiletí 21. století pronikl (více zde).

Prostřeno: hybrid a fúze

Francouzský pekař Dominique Ansel vytvořil roku 2013 cronut – pečivo z croissantového těsta, které se naplní krémem a osmaží v hroznovém oleji. Tato kalorická bomba tedy spojuje prvky croissantu a donutu neboli americké koblihy a její označení vzniklo coby blend ze slov cro(issant) a (do)nut, příp. (dough)nut. Zatímco cronuty u nás postupně získávají na popularitě, „wonuty“ se zatím drží od českých hranic v solidní vzdálenosti. Anglické slovo wonut vzniklo s využitím stejného principu, propojením slov w(affle) a (d)onut. Označuje vafle, které se smaží v oleji a eventuálně dále zdobí polevou a cukrovou posypkou. Tato „lahůdka“ se stala populární roku 2014 v Chicagu a její obliba se rozšířila po celých Spojených státech amerických.

O „šílených kombinacích“ v soudobém cukrářství a pekařství mluví v rozhovoru pro časopis Týden cukrář Josef Maršálek: Může to být třeba káva ve zmrzlinovém kornoutu, makronkové donuty, donut jako italské canolli, townie (brownies v tartletce), chouger (větrník a lá burger), cragel (croissant vypadající jako bagel) a jiné. Podotýká, že konzument se chce bavit a sdílet snímky vizuálně atraktivního jídla na sociálních sítích.

Uvedené příklady představují ukázku hybridního jídla. Jeho principem je kreativní zkřížení, propojení různých pokrmů a způsobů jejich přípravy. Do této skupiny patří dále třeba sushi burrito – sushi připravené do tvaru objemné rolky připomínající burrito (tortillu plněnou masem, fazolemi, zeleninou, sýrem a dalšími přísadami). Sushi lze naaranžovat také do burgerové podoby: v sushi burgeru nahrazují rozpůlenou bulku dva bochánky rýže, mezi něž se umisťuje obvyklá náplň do sushi, jako je syrová ryba, avokádo nebo okurka. Podobně se v ramen burgeru neumisťuje masová placka s oblohou do rozkrojené housky, ale do osmažených bochánků vytvořených z nudlí ramen spojených vajíčkem.

Po zdolání těchto hybridů můžeme směle postoupit na vyšší úroveň. Propojují-li se systematičtěji ingredience či kuchařské postupy typické pro jednotlivé etnické nebo regionální kuchyně, pak se mluví o gastronomické fúzi, fúzi kuchyní, příp. o fusion kuchyni, smíšené/syntetizující kuchyni. Omezení zde prakticky neexistují, v restauracích lze ochutnat například česko-francouzskou, italsko-skandinávskou nebo indicko-čínskou fúzi. A není nutné se držet spojení jen dvou gastronomií, může jich být více.

Budoucnost jistě přinese další překvapivé kulinářské i jazykové kreace. Těšme se na ně, ale zároveň nezapomínejme ani na tradiční české přísloví: Dobrého pomálu!

„Rozmohl se nám tady takový nešvar…“ Filmové a seriálové hlášky jakožto frazeologické neologismy

Filmy a seriály obohacují náš jazyk nejen o nová slova, ale také o delší spojení slov. Filmové a seriálové hlášky jako dnes již klasické Jste třída zralá k záhubě („Cesta do hlubin študákovy duše“, 1939) – jakožto pedagogovi mi na mysli vytanula právě tahle jako první – nebo Hliník se odstěhoval do Humpolce („Marečku, podejte mi pero“, 1976) – a tahle jako druhá – se staly všeobecně známými. Přesto se jedná o poměrně málo probádanou součást (široce pojaté) frazeologie neboli ustálených slovních spojení. Stejně jako ostatní frazémy jsou i filmové a seriálové hlášky více či méně ustálené, vyskytují se v nějakém typickém kontextu a mají leckdy přenesený význam.

Vedle již dvou zmíněných patří mezi obecně známé, popř. známější hlášky i Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! („Pyšná princezna“, 1952), Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš… („Jáchyme, hoď ho do stroje“, 1974), Vydrž, Prťka, vydrž! („Sněženky a machři“, 1983), Nezastavujeme, máme zpoždění! („Slunce, seno, jahody“, 1984), Na tragickej život jsem já pes („Vlak dětství a naděje“, 1985) nebo Baby nebude sedět v koutě („Hříšný tanec“, 1987). Ty ale už většinou nejsou pociťovány jako nové a za neologismy bychom je v současné době neoznačili, i když o nějaké přesné hranici nebo jednoznačném vymezení neologismů mluvit nemůžeme. Zaměřme se tedy teď na hlášky novější a nové. 

Z novějších mi v paměti utkvěla – asi opět pod vlivem učitelského povolání – hláška Rozmohl se nám tady takový nešvar z filmu „Pelíšky“ (1999). Eva Holubová alias učitelka a teta v jedné osobě jejím prostřednictvím glosuje užívání „slovíčka“ prcat v řadách dospívajícího studentstva. V současných textech tuto hlášku najdeme jako jakýsi žertovný, možná i trochu zlehčující „předkomentář“ vztahující se k nějakému jevu, který mluvčí vnímá jako negativní: 

– Rozmohl se nám tady takový nešvar. (…) Další krádež dřeva. Náchodští policisté se v těchto dnech zabývají dalším případem krádeže dřeva. (Google.cz)

– Rozmohl se nám tu takový nešvar – kandidáti na prezidenta jsou líní shánět 50 tisíc podpisů, a tak se snaží raději uprosit 20 poslanců. (SYN v9) 

O dva roky starší je Neživíš, tak nepřepínej! z filmu „Knoflíkáři“ (1997), ve kterém opět Eva Holubová, tentokrát jako manželka „pitomce“, jehož hlavní dovedností je precizní umístění plivance na projíždějící vlak, svého manžela touto hláškou „staví do latě“. Citát se ujal jako poměrně direktivní usměrnění komunikačního partnera odkazem na jeho neschopnost vydělat peníze a na jeho nízké společenské postavení. Z něj pak komunikačnímu partnerovi v lepším případě nevyplývají výhody, v horším mu z něj dokonce vyplývají povinnosti: 

– Několik dalších členů rodiny postává kolem. „Uvař jim kafe!“ poručí sestře sedmačtyřicetiletá Věra. U Bílých evidentně platí „neživíš, tak nepřepínej“. Oba Františkové jsou totiž v invalidním důchodu, zatímco z bývalé uklízečky se stala zpěvačka s ohromným mezinárodním renomé. (SYN v9) 

Obě hlášky se v češtině vyskytují také v různých aktualizacích, variacích: 

– Rozmohl se nám v lize takový nešvar… Já teda jako nechci nikoho práskat, jo, ale hlásit se to prostě musí. (SYN v8)

– Dá se to ale vyložit i jako neformální zavádění majetkového cenzu pro funkci ministra. Máš na soukromé financování státních záležitostí, můžeš do úřadu. Nemáš milióny, tak nepřepínej. (SYN v8)

Na hlášky s šancí na zlidovění byl bohatý seriál „Most!“ z roku 2019. Na jednoznačné závěry je možná ještě příliš brzy, zdá se ale, že hlášky jako Dycky Most!, Drž úhel, Franto! nebo On není rasista, on je jenom debil v současné češtině už zapouštějí kořeny: 

– Se sloganem „Dycky Most!“, který pronesl hlavní hrdina Luděk v úvodním dílu, se Mostečtí ztotožnili a začali jej používat. (Google.cz)

– „Drž úhel, Franto.“ Kdo by neznal dnes už lidovou hlášku ze seriálu Most. Ta nově bude sedět i na naši úhlovou utahovačku Scorpio (…). (Google.cz)

– Na autora té „reklamy“ sedí hláška: On není rasista, on je jenom debil. (Google.cz)

Možná jste si všimli, třeba i na základě ukázek výše, že filmové a seriálové hlášky jsou doma v kolokviální, méně formální komunikaci. Jejich užití v těch nejformálnějších a nejoficiálnějších kontextech by nás tedy nejspíš překvapilo. Představte si například, že Úřad vlády ČR by Kanceláři prezidenta republiky v oficiálním dopise psal něco jako Vydrž, Prťka, vydrž!… Protože hranice mezi mluveným a psaným jazykem je dnes díky moderním médiím v porovnání s minulostí rozostřená, nedá se říct, že bychom je našli jenom v mluvených textech, běžně se s nimi totiž setkáváme i v textech psaných. Jejich užití v jazyce je založené na rozpoznání analogie mezi konkrétní komunikační situací, ve které mluvčí jazykově jednají, a situací, na kterou jsou hlášky navázané ve filmu, v seriálu. Na tom, jak snadno hláška tuto analogii umožňuje rozpoznat a jak harmonizuje s komunikační potřebou mluvčích, jak je osloví i z hlediska jejich životní zkušenosti, závisí její šance na širší rozšíření. Nemalou roli hraje určitě taky popularita filmu nebo seriálu, postavy nebo herce či herečky, prostřednictvím nichž hláška ožívá a dostává se k divákům a divačkám. 


Snad vás tato malá ochutnávka filmových a seriálových hlášek alespoň trochu potěšila a odpustíte mi, pokud se na vaši oblíbenkyni nedostalo. Víc se jich sem ale bohužel nevešlo. Nebo že by? Tak zavřete oči, odcházím…