O nadávkách novějších i starších: „Ty shite“ nebo „Vyjebená duše zperděná!“

Známe je všichni a vsadím, co mám, že i ti největší krasoduchové a krasodušky mezi námi sem tam nějakou použijí – nadávky. Jedná se o hrubé, urážlivé označení osoby, řidčeji předmětu nebo něčeho abstraktního. Nadávky mají různé funkce. V prvé řadě vyjadřují emoce. Nějaké takové slovo nám vyklouzne z úst, když do nás třeba někdo nabourá a nám zkrátka rupnou nervy (Kam čumíš, debile?!). Nadávky mají také konativní funkci, jejich užitím můžeme někoho záměrně ponížit, ublížit mu (Opičí ksichte! na adresu člověka s nadměrným ochlupením obličeje). Jsou obecně velmi nápadné a poutají pozornost. Někdy mluvčí nadávky používají, aby zapadli do kolektivu, s čímž se setkáváme například u dětí ve škole. Roli hrají také v beletrii při stylizaci postav (Švejku, ježišmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden.). Nadměrnému užívání nadávek, vulgarismů se odborně říká koprolálie. Ta je symptomem některých psychických nemocí, kupříkladu Tourettova syndromu.

À propos vulgarismy – právě z jejich řad se většina nadávek rekrutuje, byť to není úplně stoprocentním pravidlem, neboť především některé mírnější nadávky mají původ ve slovech, která obecně vulgární nejsou (Sklapni, ty kašpare jeden!). Nadávky mnohdy nějak souvisejí se sexualitou a vyměšováním (Píčo!, Vychcánku!), říší zvířat (Ty prase jedno!), rasou, etnicitou a národností (Negře!, Židáku!), politickým a náboženským vyznáním, světonázorem (Komouši!, Černoprdelníku!, Nácku zasranej!) či tělesnými, duševními a charakterovými vlastnostmi (Plešoune!, Magore!, Vlezdoprdelisto!).

Asi nás příliš nepřekvapí, že i nadávky – stejně jako ostatní slovní zásoba – jsou regionálně a časově rozrůzněné. Trochu jinak se nadává v Čechách a trochu jinak na Moravě a ve Slezsku. Znáte třeba nějakého ostravského chachara (‚lotr, pobuda‘)? Existují dokonce větší „nadávkové regiony“, které dokazují kulturní souvislosti překračující hranice národních států. Vidíme tak, že v německojazyčných zemích převládají nadávky týkající se vylučování. Nepochybuju, že jedna z prvních německých nadávek, která nás napadne, bude Arschloch (doslova ‚prdeldíra‘). Situace v Čechách je podobná, na Moravě a ve Slezsku ale začíná přechodové pásmo a na Slovensku už převládají nadávky spojené se sexualitou. Tyto hranice jsou v současné době ale možná méně ostré než dřív, v češtině totiž oproti minulosti poněkud přibývá nadávek spojených právě se sexualitou, zde jen ve výběru: buzouš ‚gay‘, kazimrd ‚kdo někomu kazí příležitost k pohlavnímu styku‘, kulizmrd ‚nadávka osobě mužského pohlaví‘, kundolíza ‚lesba‘. V souladu s obecným trendem výraznějšího vlivu angličtiny se objevují i nadávky právě z tohoto jazyka (Uklidni se, ty shite.).

My teď ale současnou češtinu opustíme a nahlédneme do její minulosti, abychom se podívali, jaké nadávky se používaly v uplynulých staletích či desetiletích. Průvodci po velmi starých, starých i ne až zas tak starých nadávkách (zavítáme do hlubokého středověku a skončíme v 19. století) nám budou knihy „Chrám i tvrz“ (Pavel Eisner) a „Slova a dějiny” (kol. autorů pod vedením Igora Němce), nahlédneme ale také do různých slovníků starší češtiny, které jsou k dispozici na lexikografické platformě „Vokabulář webový“ (https://vokabular.ujc.cas.cz/), provozované Ústavem pro jazyk český.

Vyjebená duše zperděná! Na rozjezd pálím hned těžkým kalibrem. Tato je asi moje nejoblíbenější, smím-li si dovolit čistě osobní vyznání… Místo výrazně explicitního slova vyjebený (odpovídá zhruba dnešnímu slovu zkurvený, zasraný) se ve starší češtině objevuje i eufemismus vyjedený, jakási tabuová náhražka výše zmíněného vulgarismu. Máme tak doložená např. spojení typu jebák vyjedený / vyjebený. Poněkud méně peprné nadávky byly třeba klécka (‚kdo kulhá, má nehybnou končetinu‘), hatlák (‚skrblík‘) či babinec (‚zbabělec‘). Slovo sagitář bylo hanlivé označení pro žáky a studenty; zřejmě z toho důvodu, že výuka latiny začínala skloňováním podstatného jména sagitta (‚střela‘).

Sedlákům se nadávalo slovem hnojokyd, podkoní bylo možné urazit slovem třěpačka (původně ‚hadr na čištění koní‘). V kruzích urozené šlechty bylo nadávkou slovo chlap (‚nevolník‚ poddaný‘). Král mohl jiného krále urazit tím, že ho označil za králíka (‚král malé země, chudý, nevýznamný král‘). Zde má tedy zdrobnělina depreciativní, hanlivou funkci.

Starší čeština oplývala bohatstvím slov označujících ženy „nepoctivé“, čímž myslím ty, které poskytovaly sex za peníze. My se zastavíme jen u kurvy, která se nám dochovala až do dnešních dnů a očividně se stále těší dobrému zdraví. Pochází ze slovanského základu kurъva a má paralelu v německém huora / huore (v dnešní němčině Hure) v témže významu. Právě němčina češtinu obohatila o nadávku z kurvy šalek (k něm. huoren-schalc), tj. zhruba ‚zkurvysyn‘. Obohacení to ale nebylo jednosměrné; z německého textu z doby kolem roku 1280 máme doložené hybridní německo-české slovo huersyn.

Nadávky namnoze odrážely a odrážejí historické reálie. Tak např. slovo marburk (‚zrádce, křivopřísežník‘) bylo jako nadávka motivováno zradou ze strany českých žoldnéřů při obraně hradu Malborku v roce 1457. Papeženec (‚papežův přívrženec‘) byla nadávka katolíkům za dob husitství i později, Říměnín (‚Říman‘) nadávka katolíkům za husitských válek a v období po nich. Kacíře bylo možné počastovat slovem cafúr (původ nejasný). Slovo hába se původně užívalo jako nadávka novokřtěncům, příslušníkům středověkého náboženského hnutí, později se ustálil význam ‚lakomec‘. Slovo čehona / Čehona ve významu ‚prorakousky smýšlející, národně nespolehlivý Čech‘ vzniklo z textu rakouské císařské hymny: „Čeho nabyl občan pilný (…)“, tj. zkomoleně „Čehona byl občan pilný!“ Autorství a zásluha na popularizaci této nadávky bývá připisována Viktoru Dykovi (takto např. Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971). Historicky podmíněná je i nadávka buržoust (‚bohatý, omezený měšťák‘) související se sociálním pnutím mezi měšťanstvem a dělníky v 19. století.

Některé nadávky udělaly leckdy hvězdnou paralelní kariéru jako příjmení. Našimi sousedy jsou tak např. pánové Marvan (‚hlupák, nevzdělanec‘, poprvé doloženo ze začátku 16. století), Mizera (doloženo od konce 14. století), Zuna (‚ošklivý člověk‘), Hrubeš, Vošoust, Nechuta, Neřád a jejich drahé polovičky.

Nadávky měly ještě donedávna i svůj vlastní časopis, ve kterém byly publikovány texty na téma verbální agrese. Jmenoval se „Maledicta“ a vycházel v letech 1977–2005. Jeho zakladatelem a vydavatelem byl Reinhold Aman (1936–2019), původem německý germanista a chemik, autor „Bavorsko-rakouského slovníku nadávek“ („Bayrisch-Österreichisches Schimpfwörterbuch“) či knihy o americkém vězeňském slangu.

Socka, socky, sockaři a sockařky

Už jste to určitě někde zahlédli. Nebo o tom někde slyšeli. Socky jinak. Nově. Třeba: Správa socek není jen o hezkém obsahu a lajkování komentářů. Cože, socky se spravují? Jak? Nebo: Hodíme to na socky. Proboha, ještě na ně něco házet? Nejsou ovšem socky jako socky. Donedávna jsme pod pojmem socka rozlišovali dle kontextu hned několik významů, z nichž všechny spadají do nespisovné vrstvy jazyka. Vezměme to popořadě: 1. sociální případ, nemajetný člověk. Toto slovo známe jak v jednotném, tak množném čísle: Nejsem žádná socka / nejsme žádný socky. 2. Městská hromadná doprava, vyskytuje se v jednotném čísle: Musela jsem jet sockou. 3. Řidčeji toto slovo označuje i Českou správu sociálního zabezpečení: Musím to oznámit socce, jinak přijdu o dávky. Poslední dobou však všechny tyto významy převálcoval význam nově etablovaný, označující sociální síť. V mluvě marketérů, píáristů (ale nezapomeňme ani na ejčár, protože personalisté si potenciální zaměstnance musejí přece předem proklepnout, a kde jinde než na sockách) každodenní chléb, který se spravuje, na který se hází co nejvíc obsahu a fotek. Socky dokážou přitáhnout nové zákazníky, podléhají strategii, existuje kolem nich zkrátka celá věda – a nejvíc z nich vytěží ten, kdo jim rozumí.

Rozumí jim sockaři a sockařky. Bez nich se byznys ani kerír jen tak nepohne. Jen oni umí analyzovat, nastavovat strategie, cílit kampaně. Prostě dělat socky, aby si je ve firmě nemuseli dělat sami. Pečovat o ně, kultivovat je, posouvat je dál. Zkrátka musejí mít vizi a disponovat kreativitou, jinak bude po sockách i po byznysu.

A o které socky jde? Jako první uveďme fejs neboli facebook. Protože se jedná o sociální síť fungující u nás už poměrně dlouho, mezi sockami je to v podstatě geront, kde jsou lidé, kteří jsou nejspíš často už prarodiči. Rodiče naopak skrolují feedem na instáči neboli instagramu a sledují influencery a influencerky, v horším případě dezinfluencery a dezinfluencerky. Omladina je zejména na tiktoku a snapchatu či na nejnovější síti bereal. A nezapomeňme na twitter, tam jsou ovšem hlavně novináři. A každá tahle socka potřebuje něco jiného. Proto potřebujeme odborníky a odbornice – jak jsme slyšeli, jde o mnohem víc než o lajkování!

Když se občas dívám na obsah na sockách, s napětím sleduju nejen fotky se stovkami filtrů nebo porovnávačky typu instragram versus realita, abych si uvědomila, že není všechno zlato, co se třpytí, ale prahnu zejména po inovacích v jazyce. Nová slova, nová spojení, nové významy, nový pravopis, to je moje! Píše se tam lehce, rychle, a proto se tam dají celkem pohodlně sledovat i trendy ve slovní zásobě.

Pěna dní, nebo nový význam?

Když čteme nebo slyšíme něco, co se nám nezdá, nemusí to ještě znamenat, že je pisatel/mluvčí nevzdělanec: třeba naopak drží krok s vývojem češtiny lépe než my. Ovšem ne všechny odchylky od normy jsou nutně předznamenáním jazykového vývoje.

V prestižním Deníku N vyšly v minulém roce dva texty, v nichž mě zmátlo použití frazému srazit někoho na kolena. Poprvé to bylo v silném rozhovoru Renaty Kalenské s adiktoložkou Annou Volfovou. Jeho titulek zněl: Moje máma problém s alkoholem zvládla tak, že mě to sráží na kolena, říká adiktoložka. Čekala jsem, kdy adiktoložka vysvětlí, jak ji matčin boj s alkoholismem psychicky poničil, neboť v průběhu celého interview vyslovovala jen obdiv k tomu, jak maminka náročné životní období zvládla. Až po přečtení rozhovoru jsem pochopila, že pisatelka měla sražením na kolena na mysli, že dcera byla ohromena, pozitivně zaskočena. Se zachováním slova koleno by bylo tradičnější užít například frazém dostat někoho do kolen, resp. jít do kolen (to však bylo patrně pociťováno jako málo intenzivní, nedostatečně naléhavé).

Podruhé jsem se podivila, když se v rubrice Bistro N objevil titulek: Jak vaří mileniálové. Souboj vánoček, z nichž jedna vás srazí na kolena. Ulekla jsem se, co strávníkům taková vánočka může udělat, způsobit nějaké zažívací obtíže? Proč bychom si ji tedy měli péct? V textu se dále psalo, že tato vánočka má chuť, co vás posadí na zadek, rozumějme tedy skvělou. Což bylo podle mého idiolektu v přímém rozporu s tím, co hlásal titulek.

Podívala jsem se proto do výkladových slovníků češtiny – také podle nich znamená srazit někoho na kolena ,porazit, pokořit ho, zbavit vlivu či zdeptat‘. A nezdá se, že by šlo jen o zachycení staršího stavu jazyka. Když totiž přehlédneme současné novinové texty, užití frazému odpovídá stávajícím lexikografickým definicím, srov. Při neúspěchu se nenechte srazit na kolena; Spartu rychlý gól srazil na kolena, do hry se pořádně nemohla dostat nebo Ukrajina je pro Putina jen prvním krokem, chce Západ srazit na kolena.

Nechme se překvapit, jak tomu bude za deset dvacet let. Zatím doufám, že vás tento sloupek na kolena nesrazil.

Ledňáček

Jak známo, ledňáček je pestře zbarvený pták s dlouhým ocasem. V našich končinách se celoročně vyskytuje přísně chráněný ledňáček říční, jehož peří je zbarveno především do modra a oranžova.

Jako ledňáčka však můžeme označit i někoho, kdo se narodil v lednu (ať už je to mládě lidské či zvířecí), i když hojně se objevuje také pojmenování ledňátko, podobně jako únorňátko, březňátko atd. Ledňáček je také název pro již celá desetiletí oblíbený nanuk prodávaný ve známém retro obalu.

Zvláště zkraje ledna můžeme vidět výzvy na plakátech či reklamních bannerech, jako je Nebuď ledňáček! nebo Nejsem ledňáček! Text není doplněn fotografií ptáka, novorozeněte ani nanuku (nebo naopak je, ovšem z recese), ale usměvavého vysportovaného člověka. Takový slogan totiž cílí na lidi, kteří svá novoroční předsevzetí berou opravdu vážně a hned po Novém roce míří do posiloven či parků za sportem a přestávají jíst vše, co obsahuje sacharidy, éčka nebo palmový olej – zkrátka vydávají se na cestu zdravého životního stylu. Často však přepálí start, a nadšení jim proto vydrží zhruba tak na měsíc leden.

Věra Kloudová

(Vyšlo v Pátku Lidových novin dne 24. 1. 2020 chybně pod jménem Michaela Lišková.)

Není krabičkář jako krabičkář

Pro objasnění významu titulního slova nám výkladové slovníky češtiny zatím nepomohou, výraz krabičkář se do nich ještě neprobojoval. V Novočeském lexikálním archivu nacházíme hned dva záznamy užití tohoto slova, a to z let 1818 a 1821; v obou případech jde o význam ,výrobce krabiček‘.

V současné češtině podle korpusu syn v9 dominuje užití slov krabičkář a krabičkářka pro označení lidí, kteří si připravují jídlo do krabičky na druhý den do práce zejména kvůli úspoře času a peněz. Nebo těch, kteří si do krabiček chystají jídlo dopředu na několik dní, aby si díky plánování zajistili také nutriční vyváženost nebo dietnost stravy. Krabičkování je v našich končinách oblíbenou činností, titulek Deníků Moravia z roku 2017 dokonce označuje Čechy za „národ krabičkářů“.

Hudební příznivci možná znají krabičkáře jako muzikanta, který dovedně pracuje s elektronickými zařízeními využívanými při tvorbě hudby. Za krabičkáře byl příležitostně označen také hráč (hospodské) hry s krabičkami zápalek, do nichž se cvrnká. Podle toho, na kterou stranu krabička dopadne, se počítají body a vítěz eventuálně získává titul „krabičkový král“. Mezi ojedinělá užití výrazu krabičkář patří označení typu sběratele, například mobilních telefonů, který usiluje o sbírku s exponáty v nepoškozeném obalu – krabičce. Dále architekta, který má rád hranaté (krabicózní/krabiciózní/krabicoidní) architektonické tvary. Případně člověka, který má rád vše jasně roztříděné.

Na závěr se vraťme k centrálnímu významu slova krabičkář v současném úzu, tedy ,kdo si chystá jídlo předem do krabiček‘. Čeští mluvčí si nezřídka postesknou, kolik slov se dnes přebírá z angličtiny. Tak vida, anglický výraz meal prepper čeština nevyužila. Lze uvažovat o jeho nevstřícné grafické podobě (psát dohromady/zvlášť? kolik p? apod.) nebo o významové nejasnosti pro české mluvčí. Ovšem třeba do němčiny meal prepper v druhém desetiletí 21. století pronikl (více zde).

Prostřeno: hybrid a fúze

Francouzský pekař Dominique Ansel vytvořil roku 2013 cronut – pečivo z croissantového těsta, které se naplní krémem a osmaží v hroznovém oleji. Tato kalorická bomba tedy spojuje prvky croissantu a donutu neboli americké koblihy a její označení vzniklo coby blend ze slov cro(issant) a (do)nut, příp. (dough)nut. Zatímco cronuty u nás postupně získávají na popularitě, „wonuty“ se zatím drží od českých hranic v solidní vzdálenosti. Anglické slovo wonut vzniklo s využitím stejného principu, propojením slov w(affle) a (d)onut. Označuje vafle, které se smaží v oleji a eventuálně dále zdobí polevou a cukrovou posypkou. Tato „lahůdka“ se stala populární roku 2014 v Chicagu a její obliba se rozšířila po celých Spojených státech amerických.

O „šílených kombinacích“ v soudobém cukrářství a pekařství mluví v rozhovoru pro časopis Týden cukrář Josef Maršálek: Může to být třeba káva ve zmrzlinovém kornoutu, makronkové donuty, donut jako italské canolli, townie (brownies v tartletce), chouger (větrník a lá burger), cragel (croissant vypadající jako bagel) a jiné. Podotýká, že konzument se chce bavit a sdílet snímky vizuálně atraktivního jídla na sociálních sítích.

Uvedené příklady představují ukázku hybridního jídla. Jeho principem je kreativní zkřížení, propojení různých pokrmů a způsobů jejich přípravy. Do této skupiny patří dále třeba sushi burrito – sushi připravené do tvaru objemné rolky připomínající burrito (tortillu plněnou masem, fazolemi, zeleninou, sýrem a dalšími přísadami). Sushi lze naaranžovat také do burgerové podoby: v sushi burgeru nahrazují rozpůlenou bulku dva bochánky rýže, mezi něž se umisťuje obvyklá náplň do sushi, jako je syrová ryba, avokádo nebo okurka. Podobně se v ramen burgeru neumisťuje masová placka s oblohou do rozkrojené housky, ale do osmažených bochánků vytvořených z nudlí ramen spojených vajíčkem.

Po zdolání těchto hybridů můžeme směle postoupit na vyšší úroveň. Propojují-li se systematičtěji ingredience či kuchařské postupy typické pro jednotlivé etnické nebo regionální kuchyně, pak se mluví o gastronomické fúzi, fúzi kuchyní, příp. o fusion kuchyni, smíšené/syntetizující kuchyni. Omezení zde prakticky neexistují, v restauracích lze ochutnat například česko-francouzskou, italsko-skandinávskou nebo indicko-čínskou fúzi. A není nutné se držet spojení jen dvou gastronomií, může jich být více.

Budoucnost jistě přinese další překvapivé kulinářské i jazykové kreace. Těšme se na ně, ale zároveň nezapomínejme ani na tradiční české přísloví: Dobrého pomálu!

„Rozmohl se nám tady takový nešvar…“ Filmové a seriálové hlášky jakožto frazeologické neologismy

Filmy a seriály obohacují náš jazyk nejen o nová slova, ale také o delší spojení slov. Filmové a seriálové hlášky jako dnes již klasické Jste třída zralá k záhubě („Cesta do hlubin študákovy duše“, 1939) – jakožto pedagogovi mi na mysli vytanula právě tahle jako první – nebo Hliník se odstěhoval do Humpolce („Marečku, podejte mi pero“, 1976) – a tahle jako druhá – se staly všeobecně známými. Přesto se jedná o poměrně málo probádanou součást (široce pojaté) frazeologie neboli ustálených slovních spojení. Stejně jako ostatní frazémy jsou i filmové a seriálové hlášky více či méně ustálené, vyskytují se v nějakém typickém kontextu a mají leckdy přenesený význam.

Vedle již dvou zmíněných patří mezi obecně známé, popř. známější hlášky i Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! („Pyšná princezna“, 1952), Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš… („Jáchyme, hoď ho do stroje“, 1974), Vydrž, Prťka, vydrž! („Sněženky a machři“, 1983), Nezastavujeme, máme zpoždění! („Slunce, seno, jahody“, 1984), Na tragickej život jsem já pes („Vlak dětství a naděje“, 1985) nebo Baby nebude sedět v koutě („Hříšný tanec“, 1987). Ty ale už většinou nejsou pociťovány jako nové a za neologismy bychom je v současné době neoznačili, i když o nějaké přesné hranici nebo jednoznačném vymezení neologismů mluvit nemůžeme. Zaměřme se tedy teď na hlášky novější a nové. 

Z novějších mi v paměti utkvěla – asi opět pod vlivem učitelského povolání – hláška Rozmohl se nám tady takový nešvar z filmu „Pelíšky“ (1999). Eva Holubová alias učitelka a teta v jedné osobě jejím prostřednictvím glosuje užívání „slovíčka“ prcat v řadách dospívajícího studentstva. V současných textech tuto hlášku najdeme jako jakýsi žertovný, možná i trochu zlehčující „předkomentář“ vztahující se k nějakému jevu, který mluvčí vnímá jako negativní: 

– Rozmohl se nám tady takový nešvar. (…) Další krádež dřeva. Náchodští policisté se v těchto dnech zabývají dalším případem krádeže dřeva. (Google.cz)

– Rozmohl se nám tu takový nešvar – kandidáti na prezidenta jsou líní shánět 50 tisíc podpisů, a tak se snaží raději uprosit 20 poslanců. (SYN v9) 

O dva roky starší je Neživíš, tak nepřepínej! z filmu „Knoflíkáři“ (1997), ve kterém opět Eva Holubová, tentokrát jako manželka „pitomce“, jehož hlavní dovedností je precizní umístění plivance na projíždějící vlak, svého manžela touto hláškou „staví do latě“. Citát se ujal jako poměrně direktivní usměrnění komunikačního partnera odkazem na jeho neschopnost vydělat peníze a na jeho nízké společenské postavení. Z něj pak komunikačnímu partnerovi v lepším případě nevyplývají výhody, v horším mu z něj dokonce vyplývají povinnosti: 

– Několik dalších členů rodiny postává kolem. „Uvař jim kafe!“ poručí sestře sedmačtyřicetiletá Věra. U Bílých evidentně platí „neživíš, tak nepřepínej“. Oba Františkové jsou totiž v invalidním důchodu, zatímco z bývalé uklízečky se stala zpěvačka s ohromným mezinárodním renomé. (SYN v9) 

Obě hlášky se v češtině vyskytují také v různých aktualizacích, variacích: 

– Rozmohl se nám v lize takový nešvar… Já teda jako nechci nikoho práskat, jo, ale hlásit se to prostě musí. (SYN v8)

– Dá se to ale vyložit i jako neformální zavádění majetkového cenzu pro funkci ministra. Máš na soukromé financování státních záležitostí, můžeš do úřadu. Nemáš milióny, tak nepřepínej. (SYN v8)

Na hlášky s šancí na zlidovění byl bohatý seriál „Most!“ z roku 2019. Na jednoznačné závěry je možná ještě příliš brzy, zdá se ale, že hlášky jako Dycky Most!, Drž úhel, Franto! nebo On není rasista, on je jenom debil v současné češtině už zapouštějí kořeny: 

– Se sloganem „Dycky Most!“, který pronesl hlavní hrdina Luděk v úvodním dílu, se Mostečtí ztotožnili a začali jej používat. (Google.cz)

– „Drž úhel, Franto.“ Kdo by neznal dnes už lidovou hlášku ze seriálu Most. Ta nově bude sedět i na naši úhlovou utahovačku Scorpio (…). (Google.cz)

– Na autora té „reklamy“ sedí hláška: On není rasista, on je jenom debil. (Google.cz)

Možná jste si všimli, třeba i na základě ukázek výše, že filmové a seriálové hlášky jsou doma v kolokviální, méně formální komunikaci. Jejich užití v těch nejformálnějších a nejoficiálnějších kontextech by nás tedy nejspíš překvapilo. Představte si například, že Úřad vlády ČR by Kanceláři prezidenta republiky v oficiálním dopise psal něco jako Vydrž, Prťka, vydrž!… Protože hranice mezi mluveným a psaným jazykem je dnes díky moderním médiím v porovnání s minulostí rozostřená, nedá se říct, že bychom je našli jenom v mluvených textech, běžně se s nimi totiž setkáváme i v textech psaných. Jejich užití v jazyce je založené na rozpoznání analogie mezi konkrétní komunikační situací, ve které mluvčí jazykově jednají, a situací, na kterou jsou hlášky navázané ve filmu, v seriálu. Na tom, jak snadno hláška tuto analogii umožňuje rozpoznat a jak harmonizuje s komunikační potřebou mluvčích, jak je osloví i z hlediska jejich životní zkušenosti, závisí její šance na širší rozšíření. Nemalou roli hraje určitě taky popularita filmu nebo seriálu, postavy nebo herce či herečky, prostřednictvím nichž hláška ožívá a dostává se k divákům a divačkám. 


Snad vás tato malá ochutnávka filmových a seriálových hlášek alespoň trochu potěšila a odpustíte mi, pokud se na vaši oblíbenkyni nedostalo. Víc se jich sem ale bohužel nevešlo. Nebo že by? Tak zavřete oči, odcházím…

Poster čili vývěska aneb O lexikálních pomníčcích

Bez textu se žádný poster neobejde, na druhou stranu to s textem nepřehánějte. Tak zní jedno z mnoha doporučení pro přípravu slušného posteru. V současném akademickém prostředí jsou postery neboli plakátová prezentace vědeckých výsledků zcela běžné. 

V časopise Naše řeč popisuje Marie Ludvíková, jak postery vypadaly v sedmdesátých letech 20. století – a jak se jim tehdy říkalo. Dřívější postery se vyvěšovaly nebo vylepovaly na tabulích se stojany, měly podobu komentovaných přehledů, grafů, tabulek, schémat, fotografií, případně byl vystaven strojopis referátu. Samotný výraz poster [poustr] i odvozené přídavné jméno posterový byly hodnoceny jako slangismy, tudíž zákonitě vyvstala otázka, jaký zvolit spisovný ekvivalent. Uvažovalo se o výrazech vývěsní tabule nebo vývěska a odvozeném adjektivu vývěskový (dnes dopoledne má vývěskový výklad referent X).

S odstupem 45 let lze jednoznačně konstatovat, že se tento návrh neujal; dnešní referenti stále prezentují postery. Změnilo se ale vnímání stylové příznakovosti slova poster. Již není považováno za jednotku nespisovného jazyka, chápeme je jako spisovné slovo příznačné pro odbornou komunikační sféru. A stejně tak i odvozeniny posterový (posterová sekce) a posterově (posterově zpracovanou přednášku Vám zasílám mailem). Příležitostná zdrobnělina poustřík pak nese expresivní příznak (v závěru přikládá původní poustřík z konference).

Podobně se neujaly české ekvivalenty k anglickým výrazům software a hardware. Československá státní norma uváděla odpovídající termíny kultura počítače, funkční vybavení počítače a operační vybavení počítače pro software a technika počítače nebo technické vybavení počítače pro hardware (více zde). V 70. letech nebyla zářná budoucnost předpovídána ani nedoporučovanému anglicismu displej: „Užíváním přejatého slova display (nebo displej) se tedy vyjadřovací přesnosti příliš neprospěje (…), ale zato se tím porušuje systémovost a ustálenost odborného názvosloví“ (více zde). Český termín zobrazovací jednotka sice nebyl zcela opuštěn jako třeba výše zmíněná kultura počítače, ale je výrazně méně frekventovaný než výraz displej.

To však neznamená, že by české výrazy neměly oproti těm anglickým šanci. Vzpomeňme jen na anglický výraz at (sign), místo nějž se v češtině etabloval nápaditý zavináč.

Slay nákupy s dospívajícími dcerami

S příchodem zimního počasí mé dcery seznaly, že se do loňského teplého oblečení už nevejdou, že tedy budou nuceny opustit hájemství svých pokojíků a vydat se pořídit něco s dostatečně dlouhými rukávy a nohavicemi. Taková výprava nemusí být ztrátou času ani z lingvistického hlediska, ostatně posuďte sami.

Zaparkování do uzoučkého parkovacího místa v nákupním centru starší dcera uznale ocenila slůvkem slay; tento anglicismus se v mluvě mládeže uplatňuje jako univerzální pochvala něčeho nebo někoho (více zde). Potěšilo mě to tím spíš, že jakékoli parkování nepatří mezi mé královské disciplíny.

Následoval výběr kalhot. Mladší dcera si nepotrpí na formální kalhoty, ale kousek, který jsem jí nabízela, už zas byl prý uvolněný až moc. Argumentovala jsem tím, že teď se taková ležérní móda nosí do školy i do práce, leč dcerka daný model zavrhla s tím, že tohle jsou tepláky tepláky. Rozuměj typické tepláky, s vrchovatou měrou vlastností charakteristických pro kalhoty tradičně určené na sport či úklid. Takové zdvojování slov nevyužila poprvé, jindy zase u oběda konstatovala, že jídlo je sice dobré, ale ona už je plná plná. Tedy úplně, naprosto, absolutně plná. Ve dvojici takto se opakujících slov nejsou obě vyslovována stejně, na jedno z nich se klade zvláštní důraz.

Ale pojďme už do kabinky. Jedné z dcer neseděla velikost zkoušeného svetru. Na dotaz, jakou velikost by potřebovala, odvětila, že už jí to nese ta chábryně. Myšlena paní prodavačka. Jindy nazvaná pro změnu cápkou. Slova chábryně i cápka se ve vyjadřování mladých užívají pro ženu obecně, a to neutrálně nebo s pozitivním hodnocením. Pro mluvčí z řad omladiny tedy nenesou příznak hanlivosti, jak by možná někoho napadlo podle základního významu slova cápek ,nezkušený nebo nevychovaný mladý člověk‘, užívaného i jako nadávka.

Tričko v sytém odstínu zelené, které jsem si zkoušela já, dcery doporučily ke koupi slovy: To je tvoje signature barva. Tedy barva, kterou nosím ráda a díky které mě poznají v davu jiných matek.

Krátce jsme nahlédly do obchodu, který jsme předtím nikdy nenavštívily. Ale příliš jsme se v něm nezdržely, protože neměl dobrý vajbs (z angl. good vibes), atmosféra tam nebyla příjemná, panoval tam jakýsi zmatek a hudba hrála příliš nahlas.

A to nejzajímavější pro mě přišlo na závěr. Dceři pochválil její neobvyklý účes náhodný kolemjdoucí, sám nositel odvážného sestřihu. Ptala jsem se, jestli to je nějaký známý, nebo možná známá? Podle účesu, oblečení ani dalších znaků totiž nebylo zřejmé, jestli jde o muže, či o ženu. Dcera odpověděla, že je nezná. Během krátké konverzace si ujasnili, že její komunikační partner preferuje pro označování vlastní osoby zájmeno oni, a dceři nedělalo obtíže o nich v množném čísle mluvit. (K trendu referovat o nebinárních jedincích v množném čísle se pomalu přidávají i některá média, jako je server Aktuálně.cz nebo Český rozhlas.)

Jsem zvědavá, co nového se dozvím, až se s dcerami vydáme pro jarní oblečení.

Slova revivalová – rivalové dobré češtiny?

Existují slova, která jsou v určitém okamžiku jednoznačnými neologismy, vzpomeňme třeba na zimu 2019/20 a covid-19. A pak máme slova, která vyloženými neologismy nejsou, do jazyka nám pronikla už kdysi dávno, bůhví vlastně kdy, sem tam je někdo užívá, ale v zásadě si jen tak vegetí někde na periferii. Než přijde jejich zářná chvilka, oněch pověstných patnáct minut slávy. Potom mohou leckomu jako fungl nová připadat, jenže pohled do dat je výmluvný. Nejde o zrod, ale znovuzrození, revival, chcete-li hezky česky…

Třeba takový kurzarbeit. O něm (a taky o kurzarbeiterech) se mluví, alespoň soudě podle SYNv9, už drahně let, minimálně od sametové revoluce – viz např. doklad z Respektu ze září 1990: „Kurzarbeit je běžná západní praxe, kdy zaměstnanec dostává za kratší pracovní dobu (4 až 6 hodin) kolem 90 % mzdy.“ Stručné a srozumitelné jak facka, že?!

A vzpomeňte si, jakou „kariéru“ udělal kurzarbeit během covidu. Pandemické časy vůbec znamenaly příležitost pro mnoho zcela nových i z bájného popela povstalých výrazů (více zde). Kurzarbeitu bylo najednou všude plno, jakmile se o něm začalo uvažovat jako o jednom z možných řešení potíží s nedostatkem práce pro zaměstnance. Ne každý to přitom nesl libě – myslím tím obojí: že se nedostávalo práce i že bylo najednou „překurzarbeitováno“. Našli se i tací, kterým to stálo za rozhořčený mail do Ústavu pro jazyk český, jenž je v mysli mnohých českých rodilých mluvčích dosud chápán jako autorita mající primárně za úkol strážit čistotu naší mateřštiny. „Vážený ÚSTAVE PRO JAZYK ČESKÝ, proto jsme se ve školách učili 15 let jazyk český, abychom nyní v české televizi poslouchali – KURZARBEIT ?? tUTO HROZNOU PŘÍŠERNOST S ÚST KRÁLOVSKY PLACENÝCH STÁTNÍCH ÚŘEDNÍKŮ ?? žÁDÁM vÁS O ODBORNÝ ZÁSAH V TÉTO VĚCI,“ rozčiluje se jeden nejmenovaný pisatel, jehož – pravda – české školy ani za tu půldruhou dekádu bohužel nenaučily, co je v užívání jazyka podstatné a co ne. Marně si lámu hlavu, jak si takový „odborný zásah“ náš pisatel vlastně představuje… Patrně by ho uspokojil návrh jednoho kolegy, jenž zamyslev se pronesl lapidárně: „První věc, co udělám, až zítra přijdu do práce – zruším slovo kurzarbeit.“ Věru plán hodný demiurga!

Nápadnou častost tohoto slova jsem pochopitelně zaznamenal také – a mám-li být upřímný, potěšilo mě, že se při přejímání cizích slov tu a tam dostane i na jiný jazyk než na angličtinu. Němčina už není co do své expanzivnosti, co bývala, a novodobých výpůjček z ní oproti všudypřítomným germanismům dříve je jen hrstka, o to víc je však dokážu ocenit – jedno půvabné slovo vedle druhého: kurzarbeit, gastarbeitr, stolperstein, mobilheim, ostalgie, gruppensprcha, špecle, bock či radler. A hlavně jsou skoro všechna potřebná, protože v mnoha případech označují reálie, které je nutné pojmenovat – přičemž české protějšky k nim ne vždy máme. Ano, hledat a uměle je vytvářet sice můžeme (klopýtací kámen – vážně!?), ale ruku na srdce, je to poněkud zbytečné. Notabene když již zmíněná angličtina přejímá slova z jiných jazyků ozlomkrk a vybudovala na tom, myslím si, do značné míry svou dnešní globálnost. Takže, že si čeština umí přivlastnit kurzarbeit a elegantně ho integrovat do svého lexikálního a gramatického systému, není žádná „hrozná příšernost“, ale vlastně její opak – totiž hrozná nádhera!