význam – Neologický blog

Paroháči a parohačky aneb Nevěra očima frazeologie

Nevěra je sice ve vztazích přítomna asi odjakživa, ale lidé si na ni pořád nějak nezvykli. Alespoň pokud se dotýká jich samých. Něco jiného je samozřejmě problém u sousedů, kolegů a známých, či dokonce aféry nějakých hvězdiček a hvězd. Tam mnozí rádi okomentují, jak se věci mají, přičemž jedni oklamaného partnera litují, zatímco druzí si neodpustí posměch a ještě další se pasují do role rozhodčích.

Pokud někdo nechce nazývat věci pravými jmény a/nebo jim zamýšlí dodat patřičnou šťávu, sáhne po frazémech. Tyto ustálené jednotky jazyka přesně toto umí. Významy jejich jednotlivých komponent se do významu celku nemusí promítat, ten je „přenesený“, postavený často na nějaké podobnosti. Frazémy zároveň zprostředkovávají emoce a jsou nositeli mnoha dalších funkcí.

Pro případ partnerské nevěry se dobře hodí frazém nasadit někomu parohy.

Excerptum z Novočeského lexikálního archivu

Víte, kdo komu může nasadit parohy? Partnerské troj- a víceúhelníky jsou trochu komplikované i jazykově. Slovník české frazeologie a idiomatiky Františka Čermáka a kolektivu (mimochodem jeden z nejzdařilejších svého druhu na světě) definuje význam frazému nasadit někomu parohy takto: 1. (Manželka svému manželovi v důsledku milostného styku s jiným mužem:) porušit manželskou věrnost a oklamat někoho (tajně a) ostudně; být někomu nevěrná a pohanit ho tak. 2. (Cizí muž vůči jinému, v důsledku milostného styku s jeho manželkou:) oklamat ho a zostudit n. pohanit ho tak. Právě údaje v závorkách, jakýsi kontext „kdo, s kým, vůči komu, proč, za jakých okolností…“, zachycují obvyklé účastníky děje.

Jinak řečeno: Ten, komu jsou nasazovány či nasazeny parohy, je podle slovníku muž. Toto omezení v jisté složce významu (říká se mu někdy také restrikce) je zřejmě důsledkem určité metafory – rohy či parohy mívají zvířecí samci. Mimochodem podobně zní výraz v mnoha jiných jazycích, například v němčině nebo v italštině, snad jen s tím rozdílem, že tam se nasazují rohy…

Když se ale podíváme na texty novějšího data, například na internetu, zjistíme, že se úzus mění. Dá se tedy hovořit o rozvolňování rodových restrikcí, resp. již jde spíše o rodové preference než o restrikce. Dobře to ilustrují následující ukázky z médií, kdy on nasazuje parohy jí, srov.: Magazín.cz 2011, Extra.cz 2016 nebo Extra.cz 2019. Takže paroháčem, pardon, parohačkou může být i žena. Přičemž slovo parohačka/paroháčka se patrně zatím příliš neujalo, v Českém národním korpusu je doloženo jen okrajově.

Kromě toho se mění ještě jedna věc: Vzhledem ke značnému počtu nemanželských, ale i stejnopohlavních svazků by se mělo v popisu významu uvádět spíše označení partner než manžel.

A věřili byste, že parohy můžeme nasadit i v nesexuální oblasti? Textové doklady k tomu každopádně existují: „Věrnost je krásná vlastnost, jenomže u časopisů je to stejné jako u lidí. Je jednoduché zachovat věrnost senzačnímu člověku. Je těžké zachovat ji někomu, kdo nás nudí. Nechceme se dočkat okamžiku, že nám „nasadíte parohy“ s někým jiným. A tak i my chceme být senzačním časopisem v tom nejlepším smyslu slova.“ (Týdeník Květy 1998)

Ať už jsou parohy (nebo u jiných národů rohy) nasazovány tomu či oné, k původu (resp. motivaci) tohoto výrazu věda zatím nemá jasnou odpověď. Dva parohy/rohy mohou odkazovat ke dvěma partnerům, lze v nich spatřovat falický symbol. Někteří hledají počátek v antických bájích, jiní v připodobnění podvedeného k hloupému volovi, další pak v souvislosti s kozorohem, kterému byla připisována smůla, projevující se u lidí narozených v tomto znamení tím, že jim samými starostmi narostly rohy. Paroháči se každopádně vyskytují v pramenech již od antiky. Tzv. gesto parohů, tj. sevřené pěsti s narovnaným ukazováčkem a malíčkem (?), se objevuje nejen u rockerů a ve sbírce symbolů emoji, ale kupříkladu na etruských malbách z 6. století před naším letopočtem.

Pěna dní, nebo nový význam?

Když čteme nebo slyšíme něco, co se nám nezdá, nemusí to ještě znamenat, že je pisatel/mluvčí nevzdělanec: třeba naopak drží krok s vývojem češtiny lépe než my. Ovšem ne všechny odchylky od normy jsou nutně předznamenáním jazykového vývoje.

V prestižním Deníku N vyšly v minulém roce dva texty, v nichž mě zmátlo použití frazému srazit někoho na kolena. Poprvé to bylo v silném rozhovoru Renaty Kalenské s adiktoložkou Annou Volfovou. Jeho titulek zněl: Moje máma problém s alkoholem zvládla tak, že mě to sráží na kolena, říká adiktoložka. Čekala jsem, kdy adiktoložka vysvětlí, jak ji matčin boj s alkoholismem psychicky poničil, neboť v průběhu celého interview vyslovovala jen obdiv k tomu, jak maminka náročné životní období zvládla. Až po přečtení rozhovoru jsem pochopila, že pisatelka měla sražením na kolena na mysli, že dcera byla ohromena, pozitivně zaskočena. Se zachováním slova koleno by bylo tradičnější užít například frazém dostat někoho do kolen, resp. jít do kolen (to však bylo patrně pociťováno jako málo intenzivní, nedostatečně naléhavé).

Podruhé jsem se podivila, když se v rubrice Bistro N objevil titulek: Jak vaří mileniálové. Souboj vánoček, z nichž jedna vás srazí na kolena. Ulekla jsem se, co strávníkům taková vánočka může udělat, způsobit nějaké zažívací obtíže? Proč bychom si ji tedy měli péct? V textu se dále psalo, že tato vánočka má chuť, co vás posadí na zadek, rozumějme tedy skvělou. Což bylo podle mého idiolektu v přímém rozporu s tím, co hlásal titulek.

Podívala jsem se proto do výkladových slovníků češtiny – také podle nich znamená srazit někoho na kolena ,porazit, pokořit ho, zbavit vlivu či zdeptat‘. A nezdá se, že by šlo jen o zachycení staršího stavu jazyka. Když totiž přehlédneme současné novinové texty, užití frazému odpovídá stávajícím lexikografickým definicím, srov. Při neúspěchu se nenechte srazit na kolena; Spartu rychlý gól srazil na kolena, do hry se pořádně nemohla dostat nebo Ukrajina je pro Putina jen prvním krokem, chce Západ srazit na kolena.

Nechme se překvapit, jak tomu bude za deset dvacet let. Zatím doufám, že vás tento sloupek na kolena nesrazil.

Ustrojená neustrojená

Nová slova v češtině nevznikají jen, když potřebujeme něco upřesnit či pojmenovat novou skutečnost. Jedním z důvodů, proč vytvoříme nové slovo, může být třeba také to, že chceme napsat čtivější a zajímavější text. Této vlastnosti neologismů hojně využívají spisovatelé a novináři. Slova ozvláštňují například tím, že první část slova dají do závorky: Podle některých komentátorů provádí Evropská unie (ne)reformy a britské veřejné systémy jsou známé svojí (ne)funkčností. V rubrice domácí se dočteme o radním pro (ne)dopravu nebo o tom, co dělají (ne)hejtmani. A když se ohlédneme do minulosti, zhodnotíme, že socialistické Československo byl (pa)stát, ve kterém lidé pociťovali (ne)svobodu. Při takovém uzávorkování komponentu na začátku slova nastane významová situace blížící se pohádce o chytré horákyni. Ta se měla dostavit ani ve dne, ani v noci a nebýt při tom ani nahá, ani ustrojená. Prostě ani jedno, ani druhé, zkrátka něco mezi tím.

Kromě předpony „ne-“ dávají pisatelé do závorky také komponenty „neo-“, „staro-“ nebo „sebe-“: i dnes mezi mezi jednotlivými národními státy vznikají (staro)nové bariéry, protože hodnoty některých lidí lze označit jako (neo)konzervativní. V lifestylových pořadech si přečteme, že cítit se dobře ve vlastním těle je sice velmi (ne)snadné, ale neměli bychom propadat (sebe)lítosti.

Dále se můžeme z tištěných médií dozvědět, že již brzy možná začneme jíst ekologicky šetrnější (ne)maso vypěstované v laboratořích, ale naše vyhlídky jsou v klimatické krizi i přesto docela (ne)nadějné, protože naše budoucnost bude (anti)ekologická. Z takto uzávorkované negace sice vůbec nezjistíme, na jakou budoucnost se máme připravit, ale aspoň si každý může po libosti vybrat sám.