Milé čtenářky, milí čtenáři, asi se shodneme, že jednou z nejvýznamnějších postav české kultury je čert. Vzpomeňme nejen na pohádky a podobné příběhy, ale i třeba na roli, kterou hraje při mikulášské nadílce: Čert symbolizuje hrozbu pro zlobivé děti, přičemž jeho úlohou je takové děti strašit. Akademický slovník současné češtiny (dále jen ASSČ) čerta definuje jakožto ‚nadpřirozenou bytost podobnou člověku s rohy, kopyty a ocasem, pocházející z pekla a zprav. škodící lidem, ďábla‘.
Zajímavostí českého čerta je, že jeho obraz v jazyce zahrnuje mnoho různých poloh. To se projevuje mj. způsobem, jakým je postava čerta zachycena v české popkultuře. Čert z Princezny ze mlejna (Yvetta Blanarovičová) je roztomilý ňouma, Janek z pohádky S čerty nejsou žerty (Ondřej Vetchý) fajn kámoš od vedle, Solfernus z Hrátky s čertem (Vladimír Ráž) lstivý manipulátor. A takto bychom mohli pokračovat. Stručně shrňme, že náš čert není vždy nutně zlý, proto má také smysl rozlišovat mezi čertem a ďáblem. Ďábel je ‚(v pohádkách a pověstech) nadpřirozená bytost ztělesňující zlo, pocházející z pekla a škodící lidem, čert • (v náboženských představách) zlý duch, démon‘. A není proto, přijde mi, úplná náhoda, že význam ‚zlý, zákeřný, nebezpečný člověk‘ vyjadřuje ve svém druhém užití právě slovo ďábel, a ne čert (srov. ASSČ).
Množství povahových vlastností čertů a množství konotací, obrazů, které si s čerty spojujeme, je velké. A totéž platí o množství výrazů pro čerta, alespoň tedy, pokud vyjdeme z širokého pojetí synonymie. Zkouším těchto výrazů uvést hodně, aniž bych se snažil vyjmenovat opravdu úplně všechny: běs, rarach, rarášek, ďas, čert, čertík, ďábel, kníže pekel, Lucifer, luciper, Belzebub, Satan, satanáš, vládce temnoty, kníže temností, kníže temnoty, kníže pekel, kníže podsvětí, Černoboh, arciďábel, čertisko, čerchmant, hasačert, rohatý, král pekla, pekelník, Antikrist, padlý anděl, světlonoš, Mefistofeles (https://beta.najdislovo.cz/).
Jen pro pořádek ještě dodejme, že tato slova jsou součástí frazémů (bolet jak(o) čert, upsat duši ďáblu) a jsou základem pro tvoření dalších slov (čert / čertice, ďábel / ďábelský, rarach / rarášek).
Pro téma našeho blogu je ovšem nejdůležitější, že množina slov pro význam ‚čert / bytost z pekla‘ v nedávné době zaznamenala zvýšenou neologickou aktivitu. Češtinu totiž obohatila slova krampus, krampusový, krampusák, krampusačka a krampusácký. A na ně se teď společně podíváme.
V rámci tzv. neobalíčků si slova krampus a krampusový již našla cestu i do ASSČ:
krampus [krampus] -se, -sa (3., 6. j. -sovi, -su, -si, 1. mn. -sové, -si, 4. mn. -sy, -se, 6. mn. -sech, -sích, 7. mn. -sy, -si, skloňování podle vzorů pán i muž) podstatné jméno rodu mužského životného ⟨z němčiny⟩
1. (zejména v Rakousku a jižním Německu) nadpřirozená bytost podobná člověku s rohy, kopyty, ocasem a drápy, zprav. doprovázející Mikuláše a anděla v období adventu a trestající zlobivé děti, zlý, děsivý čert: pekelník zvaný krampus; Krampus je především alpským strašidlem.
2. člověk ztvárňující krampuse 1: U školy řádili děsiví krampusové.; Pochod krampusů si mohou užít i Pražané – koná se v areálu pražského Výstaviště.
krampusový [krampusoviː] přídavné jméno
vztahující se ke krampusovi 1 (čertovi), 2 (člověku ztvárňujícímu čerta): krampusová maska; krampusový průvod; Krampusoví čerti jsou děsiví.; Manželka mi darovala zájezd do Rakouska na krampusovou show.
Někdy se užívá také nesklonné přídavné jméno krampus, např. krampus čerti nebo krampus show.
Jak jsme si mohli všimnout ve slovníkovém hesle výše, slovo krampus pochází z němčiny a označuje ‚zlého, děsivého čerta‘, zejména z Rakouska a jižního Německa. Jde tedy vlastně o původně cizí reálii. Když se podíváme do aktuálních českých textů např. na internetu nebo v korpusech Ústavu Českého národního korpusu, vidíme, že zapustila kořeny i v naší kultuře.
Tvrzení, že funkcí slova krampus je pojmenování této reálie, je poměrně neproblematické. Z této perspektivy slovo krampus potřebujeme, protože slova jako ďábel, rarach, čert apod. jej mohou nahradit jen za cenu zjednodušení, neboť jsou, narozdíl od něj, „geograficky neutrální”.
Trochu zajímavější perspektiva se nám otevře, když se budeme ptát na vymezení tohoto slova vůči dalším podobným slovům, tj. široce pojatým synonymům. Něco nám může napovědět i jen úplně jednoduchá rešerše na internetu pomocí aplikace Google obrázky. Zadáme-li čert, objeví se velmi pestrá paleta zobrazení bytostí děsivých, brutálních, relativně neutrálních, roztomilých, sympatických… V případě slova krampus jde téměř výlučně o vyobrazení děsivých, brutálních čertů s ostrými zuby a drápy, zkrvavenými ústy apod. Také u ďábla jsou obrázky roztomilých čertů řidší, zato se zde setkáváme s odkazy na názvy uměleckých děl, zprav. literárních a filmových, či s vyobrazením dravého vačnatce ďábla medvědovitého, kterého znáte také jako tasmánského čerta, latinsky Sarcophilus harrisii.
Přesnější představu o rozdílech mezi slovy čert, ďábel a krampus nám může dát analýza v korpusech Ústavu Českého národního korpusu. Vyjdeme z jednoduchého předpokladu a uděláme si takový malý experiment, co říkáte? Základní předpoklad zní, že jaký význam slovo má, jak se v jazyce užívá, to nám nejlépe prozradí slova z jeho okolí, slova, se kterými se často pojí. Tj. funguje to zhruba na principu „Řekni mi, s kým se pojíš, a já ti povím, kdo jsi”. Když se podíváme na slova, se kterými se naše trojice nejčastěji pojí v korpusu SYN v12, dojdeme k přehledu v následujících řádcích. Tučně jsem vyznačil slova, jež jsou v rámci této trojice exkluzivními partnery slova krampus (pojí se pouze s ním a ne se slovy čert a ďábel), o kteréžto nám zde jde především:
čert:
Mikuláš, anděl, Káča, žert, hrátky, pohádka, peklo, vodník, ďábel, mikulášský, ženit, kříž, malovat, hříšný, princezna, nadílka, aneb, zapomenutý, tasmánský, čertice, pekelný, čarodějnice, maska, vyznat, čertovský, dlužný, vyhýbat, pohádkový, Lucifer, vzít, zeď, strašit, Uriáš, víla, hodný, zlobivý, bolet, bát, Dalskabáty, Krampus, andílek, strašidlo, Drda, ježibaba, strašidelný, Drdův, šít, ves, Jim;
krampus:
Ericius, Eligor, pekelník, čert, čertovský, SHOW, Lucifers, rohatý, Show, krampusák, Schattenfürsten, Krampas, čerti, démonický, Kaplice, pekelný, Zemperer, antropomorfní, čertí, fire, strašidelný, jihoněmecký, Dragon, alpský, nahánějící, Ruprecht, show, Bohdal, hrůzostrašný, Chromá, děsivý, strašidlo, Lukš, zlobivý, Fire, postrašit, čertík, průvod, Záhorovice, kaplický, Klimková, hrůzostrašně, Dočesná, řinčet, Vodňany, Steiner;
ďábel:
vymítač, Prada, rudý, líbat, čert, vymítání, upsat, anděl, ďábel, medvědovitý, posedlý, Jersey, vyhánění, Zelenka, satan, vymítat, bůh, zrození, démon, tasmánský, Eliáš, Faust, horor, vyhánět, duše, Poledňáková, peklo, zaprodat, detail, nosit, kulhavý, knoflíkář, zlo, Zelenkův, pakt, posednout, spolčit, svádět, Betzenberg, Meryl, Devils, ztělesnění, Tomaštík, Stavrogin, Nohavica, čarodějnice, Čechomor, vězet, komedie.
A co nám tento přehled ukazuje? Předně: Naprostá většina partnerů slova krampus není partnery slov čert a ďábel. To je důležité. O slovu krampus to totiž vypovídá, že se ho v jazyce používá jinak než zbylých dvou výrazů. A to zároveň znamená, že ho jazyk potřebuje, že není jen nějakým bezcenným importovaným přívažkem, který bychom mohli lusknutím prstů nahradit již existujícím domácím slovem. Má v jazyce svou funkci, tudíž i své místo. Čert pokrývá přednostně kontext pohádkové bytosti (víla, ježibaba), mikulášské tradice (Mikuláš, anděl) a zoologie (tasmánský čert), zatímco ďábel je orientovaný abstraktněji (upsat, zlo), náboženštěji (bůh, vymítání) s četnými narážkami a kontexty popkulturními (Prada, Meryl – film Ďábel nosí Pradu s Meryl Streepovou v jedné z hlavních rolí), sportovními (Devils – Ďáblové jako součást názvů sportovních týmů) a jinými (tasmánský – opět ďábel medvědovitý jakožto tasmánský čert). Slovo krampus má již zmíněný geografický příznak (jihoněmecký, alpský), zároveň se potvrzuje i to, co naznačoval už obrazový materiál, totiž že krampus je bytost zlá, děsivá (démonický, hrůzostrašný, děsivý, hrůzostrašně, nahánějící ve spojení hrůzu nahánějící). Detailněji než u slova čert je v korpusu zachycena činnost krampusů, v souladu s charakterem bytosti orientovaná na vyvolání strachu nebo jiných nepříjemných pocitů (postrašit – Krampusové postrašili Českou Lípu.; řinčet – Krampusové řinčí řetězy.). Nápadný je též výskyt různých vlastních jmen, zčásti domácích, zčásti odkazujících k cizímu původu slova (Eligor, Ruprecht, Záhorovice, Klimková).
Ale i kdyby se slovo krampus čistě teoreticky používalo (skoro) úplně stejně jako čert, ďábel, rarach aj., neznamenalo by to, že by nám k ničemu nebylo. Česká slovní zásoba je známá svou bohatostí, stylistickou rozrůzněností a schopností až filigránských nuancí, ke které se dopracovala mj. tím, že do sebe během svého historického vývoje uměla začlenit cizí prvky a využít je ke svému prospěchu. Rozšíření jejího „vozového parku” o další významově (téměř) stejnou lexikální položku by jí ani v tomto případě nijak neublížilo, spíš by jí poskytlo ještě větší manévrovací prostor pro potřeby stylistické variace, např. v případě nutnosti neopakovat nějaké slovo v proudu textu.
Odhlédneme-li od významu a kontextuálního zapojení slova krampus, zaujmou nás na něm ještě možná minimálně dvě další věci: Poměrně rozkolísané tvary a ne úplně ustálené psaní malého vs. velkého písmene. Vezměme to popořadě.
Krampus se skloňuje jak podle vzoru „pán” (komu čemu – krampusovi, krampusu), tak podle vzoru „muž” (komu čemu – krampusi). S variantností se pak navíc setkáváme i v jednom z deklinačních vzorů (viz výše – krampusovi i krampusu). Není to úplně neobvyklá věc. Začlenění nového slova je mnohdy postupné. Nějakou dobu vedle sebe existují různé varianty pravopisné, morfologické, výslovnostní ap. Budoucnost je přitom otevřená. Časem může dojít k odbourání této variantnosti, jako se to stalo u slova dikobraz. To se původně vyslovovalo jako [ďɪkobras] i [dɪkobras], dnes již jen jako [dɪkobras].
Pokud jde o pravopis, tak ASSČ i Internetová jazyková příručka (dále jen IJP) uvádějí pouze podobu s malým počátečním písmenem, ačkoli v autentických textech nezřídka narazíme i na psaní s velkým počátečním písmenem. To by dávalo smysl tehdy, pokud by krampus bylo také vlastní jméno. To by pak šlo o analogickou dvojici k páru Lucifer (vlastní jméno vládce pekla) a lucifer (čert, v podstatě kterýkoli). Takovou interpretaci však z textů nelze nijak přímočaře vyčíst. Pomohla by nám znalost původu tohoto slova? Teoreticky ano. Jenže etymologie je poněkud nejasná. Německé slovníky ji buď neuvádějí vůbec, nebo přiznávají, že i odborníci a odbornice ohledně přesného původu a etymologického výkladu slova tápou. Zajímavý je pohled i do jiných než německojazyčných zdrojů, např. do Oxford English Dictionary, který tyto slovo uvádí s velkým počátečním písmenem a součástí jeho definice je i slovo name (‚jméno‘): „in the folklore of some central (esp. Alpine) and eastern European regions: (the name of) a frightening spirit associated with the Christmas season” / „v lidovém podání některých středoevropských (zejména alpských) a východoevropských oblastí: děsivý duch spojený s vánočním obdobím, jeho jméno”. (překl. M. Š.) Interpretaci připouštějící i užití jako vlastního jména podporuje jednak existence synonym v němčině, která jsou jednoznačně vlastními jmény (Knecht Ruprecht a Bärtli / Bartl), jednak doklady na spojení se slovy jako jméno nebo jmenovat se v češtině:
Jméno Krampus vzniklo z rakouského Krampas – něco neživého. (SYN v12)
Jiná situace je v Alpách, kde se během mikulášského hýření potkáte se stvořením, které by dítě vyděsilo k smrti a dospělého k mdlobám. Jmenuje se Krampus neboli Alpský čert a věřte mi, ten náš je mnohem lepší. (SYN v12)
Pro tento okamžik navrhuji: Pišme krampus zatím s malým počátečním písmenem v souladu s ASSČ a IJP. Smiřme se však s tím, že se kodifikace může v budoucnosti na základě dalšího vývoje slova třeba změnit.
Krátce se zmiňme ještě o slovech krampusový, krampusák, krampusačka a krampusácký. Přídavné jméno krampusový ve významu ‚vztahující se ke krampusovi‘ vzniklo až v češtině (němčina ekvivalentní přídavné jméno nemá), a to přidáním přípony -ový. Stejným způsobem, tj. přidáním přípony, vznikla od slova krampus slova krampusák (synonymní s krampus, přípona -ák) a přechýlenina krampusačka (přípona -ka). Od slova krampusák bylo opět příponou odvozeno přídavné jméno krampusácký (‚vztahující se ke krampusákovi‘, přípona -ácký). Příklady užití přídavného jména krampusový najdete ve slovníkovém hesle výše. Příklady na krampusák, krampusačka a krampusácký jsem pro vás našel v korpusu a na internetu:
Krampusáci se budou pohybovat mezi 15. a 16. hodinou na Václavském náměstí a poté se přesunou na náměstí Staroměstské, kde budou strašit až do 21. hodiny. (SYN v12)
„Babi, podívej, já vypadám jak krampusačka…” „Cože?” ptám se Emy a jsem přesvědčená o tom, že jsem se přeslechla. „No krampusačka, podívej!” (Google, 18. 11. 2025)
Krampusácký lauf v obci teplického okresu nastal po setmění, když se lidmi zaplnilo fotbalové hřiště. Do uličky mezi návštěvníky vypustil pekelníky moderátor večera Petr Stolař. (SYN v12)
A co nám „případ” krampus o neologismech a vůbec o jazyce jako takovém vlastně říká? Existuje pouze velmi málo opravdu zbytečných slov. V případě mnoha neologismů nejde jen o pomíjivou módu, neboť v daném okamžiku zpravidla mají nějakou specifickou funkci, byť ta nemusí být patrná hned na první pohled. Čeština přejímá nová slova i z dalších jazyků, nikoli jen z angličtiny. S cizími slovy přitom nezachází čistě pasivně, ale dále s nimi kreativně pracuje. Na jejich základě vytváří další nová slova, a dosvědčuje tak svou vitalitu a tvůrčí sílu.
