Musím přiznat, že výrok Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí, putující sociálními sítěmi krátce před druhým kolem volby českého prezidenta koncem ledna 2023, mě navzdory určité kreativitě autora trochu vyděsil.
Většinou ale srdce každého frazeologa zaplesá, když vidí nějakou zajímavou modifikaci některé z ustálených jednotek jazyka. Pokud se totiž někdo pustí do formální obměny frazému (výměnou či přidáním nějaké jeho komponenty), která s sebou často nese i určitou aktualizaci jeho významu, vychází ze stability této jednotky v daném jazyce a z jejího pevného ukotvení v mentálním lexikonu mluvčích, což jsou jedny ze základních frazeologických rysů. Zkrátka: ukazuje se tím mimo jiné vitalita frazémů.
To je i případ větného frazému Pravda vítězí (lingvista a frazeolog František Čermák ho řadí k příslovím a v jeho Základním slovníku českých přísloví z roku 2013 toto spojení zaujímá páté místo co do frekvence výskytu v reprezentativním elektronickém korpusu psané češtiny). Slova Pravda vítězí jsou od roku 1920 součástí vlajky prezidenta republiky a tedy jednoho ze státních symbolů. Toto heslo zpopularizoval Tomáš Garrigue Masaryk, když ho během první světové války vnímal jako jistý morální apel při prosazování myšlenky samostatného československého státu. Jeho syn Jan Masaryk pak prý později větu doplnil: Pravda vítězí, ale dá to fušku (a jak se píše v několika internetových příspěvcích, jako by tím trochu předpovídal potíže při vyjasňování své smrti…).
Heslo ale vzniklo mnohem dříve. V českém kontextu je známé jako výrok učence a církevního reformátora Jana Husa, jenž větu Super omnia vincit veritas ale použil primárně v náboženském smyslu (Pravda Páně) a patrně ji vyčetl z biblických pramenů.
Verzi hesla v latině – Veritas vincit – jsme mimochodem mohli vidět na prezidentské standartě v době krátce před rozdělením Československa (1990–1992). Politici zvolili linguu francu, aby nemuseli rozhodovat mezi češtinou a slovenštinou.
Jako mnoho frazémů je i tento ve svém významu vágní, proto ho lze v textech najít v mnoha modifikacích. Asi nejčastější jsou různá doplnění o druhou větu, uvozenou spojkou ale (Pravda vítězí, … ale která? / ale nad čím? / ale dá to fušku / ale někdy to trvá dlouho / ale dá to práci…).
Všeobecné známosti těchto slov (z prezidentské vlajky ji neodstranili ani komunisté) využil i Václav Havel, který je na jedné z demonstrací v listopadu 1989 propojil s jiným okřídleným syntagmatem: Nad vším vítězí láska. (Omnia vincit amor.). Zde je ale nutno poznamenat, že spojení obou podstatných jmen, pravda a láska, se ve veřejném prostoru vyskytlo již dříve, například jako motto sjezdu československých katolíků v roce 1935 (Vítězství pravdy a lásky). Zásadnější bylo, že Havel přidal dvě opozita (pravda X lež, láska X nenávist), čímž konkretizoval to, nad čím má být vyhrá(vá)no. Tou největší „změnou“ je ale patrně změna slovesného vidu: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zatímco v dosavadních citátech se objevovalo nedokonavé a tedy obecně a opakovaně platné vítězit, Havel použil vid dokonavý (zvítězit), čímž „děj“, resp. jeho předjímaný výsledek, převedl jaksi do budoucnosti. Určitý dosavadní neúspěch zápasu pravdy se lží a lásky s nenávistí se odráží i v poslední variantě Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Tato věta, která ve své době jedněm dávala naději, jiným ale díky slovesu muset třeba i mohla sloužit jako alibistické zdůvodnění určité pasivity, po Havlově smrti začala žít vlastním životem. A dala (kompozičně-derivačními postupy) vzniknout takřka nepřeložitelným slovům: Skuteční i domnělí Havlovi stoupenci, resp. přiznivci určitého myšlenkového/politického směru reprezentovaného Václavem Havlem, začali být z opozičního tábora nazývání kompozitem pravdoláskaři nebo pravdoláskisti. Zde máme co do činění s frazémem jednoslovným, jehož význam je s ohledem na společensko-politické konotace a vlastní názory každého mluvčího ještě vágnější než význam původního frazému větného, ze kterého toto podstatné jméno vzniklo. A v databázi Neomat slov takto odvozených najdeme ještě mnohem více, ať už jsou to (četnější) podstatná či přídavná jména: pravdoláska, pravdoláskovec, pravdoláskovník, pravdoláskařství, pravdoláskovství, pravdoláskismus, svobodopravdoláskař; pravdoláskařský, antipravdoláskařský, protipravdoláskařský, pravdoláskovský, pravdoláskovní, pravdoláskový, nebo příslovce či slovesa: pravdoláskařsky; přepravdoláskovat. Tyto jednotky mají společné i to, že jsou velmi často užívány ironicky, resp. jako označení dané osoby nebo skutečnosti někým „zvenčí“ (sami Havlovi sympatizanti užívají spíše neutrálních výrazů, vzniklých deproprializací, jako havlovec nebo havlista).
Spojení pravdy a vítězství je zjevně nadčasové a inspirativní i v jiných kulturách – heslo (jedině/jediná) pravda vítězí najdeme například na indickém státním znaku.
Nechme se překvapit, co a nad čím bude vítězit příště.