Štítek: neologismus

Od startovací kliky až po elektrobourák. Automobilismus ve zpětném zrcátku i za horizontem

V naší rodině jsme autům vždycky dávali jména. Asi proto, že to pro nás nebyly jen kusy železa, plastu a gumy, ale svým způsobem až skoro členové rodiny. Možná trochu přeháním, ale přesto… Fifi, Lízinka, Fanda, Zrzečka, Paprika a Čerňucha nás doprovázeli a doprovází při mnoha zlomových událostech v životě. Zvyk pojmenovávat rodinná přibližovadla nám zůstal až do doby, kdy jsme byli všichni dospělí. Začínám takto osobně a zeširoka, abych představil hlavní aktéry tohoto sloupku – Čerňuchu a spol. aneb malá lidová přibližovadla subkompaktní třídy (též třídy malých vozů nebo třídy A0), která v Česku i dnes často plní roli malých rodinných vozů a umožňují tak lidovou mobilitu širokým vrstvám obyvatel. Výše uvedená přezdívková jména mi umožní o nich mluvit tak, abych nemusel jmenovat jejich konkrétního výrobce a dělat mu tak reklamu.

Fifi a Lízinku dělí, pokud jde o rok výroby, celých dvacet let, jde ale paradoxně o technicky skoro stejná auta. Pokrok v komunistickém Československu byl v této oblasti totiž celkově vzato malý a mezi šedesátými a osmdesátými lety se vlastně nikam zásadně neposunul. Z hlediska našeho tématu je zajímavé, že Fifi byla prvním modelem svého výrobce, který nešel startovat startovací klikou. Nepřekvapí proto, že dnes je toto spojení již v podstatě okrajové (cca 150 dokladů na Googlu). Fifi a Lízinku spojuje ještě jedna věc, a to manuální sytič; všechny ostatní modely, včetně Fandy, se kterým se posouváme na konec 80. a začátek 90. let, pak již měly sytič automatický.

Fanda byl zároveň posledním modelem s karburátorem (zastarale zplynovač podle německého Vergaser). A u něj se na chvíli zastavíme. Od jeho používání v osobních automobilech se upustilo v souvislosti s příchodem přísnějších emisních limitů pro osobní automobily na začátku 90. let. V zemích EU bylo jeho použití znemožněno po roce 1992, přičemž byl nahrazen přesnějším elektronicky řízeným vstřikování paliva. Díky aplikaci Slovo v kostce Ústavu Českého národního korpusu můžeme sledovat vývoj frekvence tohoto slova v čase. S tím, jak karburátor ztrácel relevanci v mimojazykové skutečnosti, klesala i frekvence jeho užití v jazyce, byť v případě češtiny s určitými výkyvy. Zajímavé je pak srovnání s jinými jazyky, např. s němčinou, v níž ekvivalentní slovo Vergaser zažilo podobný frekvenční pád, ale mnohem strmější a bez fluktuací. Na příkladu slova karburátor / Vergaser si tak můžeme hezky ukázat, co mají jazykovědci na mysli, když říkají, že jazyk odráží vývoj společnosti z hlediska kultury, náboženství, dostupných technologií apod.

Se Zrzečkou se posouváme o deset let dopředu, na přelom tisíciletí. A skok to je vcelku velký. Fanda jej ještě neměl, Zrzečka už ano – elektronický imobilizér (‚elektronické zařízení bránící nastartování motoru, pokud by nebyl vložen správný klíč‘). V sousedním Německu se stal povinnou výbavou nově registrovaných vozů v roce 1998, údajně proto, že na začátku 90. let rapidně stoupl počet odcizených vozů. Relativně běžnou výbavou i těch menších a levnějších automobilů se na přelomu tisíciletí staly bezpečnostní prvky výbavy jako airbag (‚bezpečnostní nafukovací vak‘) a ABS (‚protiblokovací systém brzd‘), ačkoli ty tehdy už neologismy spíš nebyly, neboť jsme se s nimi ve větších a dražších modelech mohli setkat již podstatně dříve. Do přelomu tisíciletí v kontextu zpřísňujících se emisních norem spadá také mohutný rozvoj tříválcových motorů, které jsou oproti těm čtyřválcovým prý úspornější (alespoň teoreticky, resp. v laboratorních podmínkách). V této souvislosti vzniklo jako lidové označení tříválcového motoru slovo tříhrnek – válec svým podlouhlým tvarem hrnek trochu připomíná – a lidé začali některé vozy vybavené tříválcovým motorem 1.2 HTP žertovně označovat jako haťapky s odkazem na zkratku HTP (z anglického Hight Torque Performance – ‚vysoký točivý moment‘). Pro zvýšení výkonu byly a jsou tříválce často opatřovány turbodmychadlem, kterému někteří lidé říkají foukačka, a to podle principu, na základě něhož turbodmychadlo pracuje: Stlačuje vzduch přiváděný („foukaný“) do motoru.

Zrzečku a Papriku dělí jen pár let, proto je to tentokrát posun méně dramatický. Důraz na větší bezpečnost se projevil nástupem různých asistenčních a podpůrných systémů, jež mají jazykově většinou podobu nějaké zkratky odkazující k anglickojazyčnému slovnímu spojení. Za všechny jmenujme ASR (‚systém regulace prokluzu kol‘, z anglického Anti-Slip Regulation) a ESP (‚elektronický stabilizační program‘, z anglického Electronic Stability Program).

V tomto trendu pak pokračovala Čerňucha, se kterou vstupujeme v podstatě do současnosti a která přidala důraz na další elektronizaci všeho možného: viz výše zmíněný start / stop systém nebo systém zvaný front assist varující před nebezpečím kolize. Důležitější ale možná je, že se – ač sama není elektromobilem – narodila v době, kdy elektromobilita začala být jevem nejen hojně medializovaným, ale i prakticky existujícím; první novodobé čistě elektrické auto české provenience vyráběné sériově bylo představeno v roce 2019, kdy Čerňucha oslavila své první narozeniny.

Není pochyb o tom, že automobilový průmysl prochází v této souvislosti hlubokými změnami, ba přímo změnou paradigmatu či – chcete-li – elektrorevolucí. To s sebou přináší samozřejmě i jazykové inovace. Vznikají tak nová slova odborná, ale i jiná, srov.: elektrobourák (‚(velký) drahý a zprav. silný automobil s elektrickým pohonem‘), elektromikrobus (‚mikrobus s elektrickým pohonem‘), elektro-plyno-biomobil (‚automobil kombinující různé druhy pohonu‘) apod.

Co nás čeká dál, samozřejmě nikdo nemůže vědět s naprostou jistotou. Ale zkusme si zavěštit z křišťálové koule. Patrně se budou jednak rozvíjet další alternativní druhy pohonu, jednak širší uplatnění najde tzv. autonomní řízení (‚řízení za pomoci počítačových systémů bez řidiče‘). Slova jako vodíkáč (‚automobil s vodíkovým pohonem‘) a solarmobil (‚automobil s pohonem na sluneční energii‘) či LIDAR (‚metoda měření vzdálenosti na základě doby šíření pulsu odraženého laserového paprsku‘, z anglického Light Detection And Ranging) tak možná postupem času začnou ztrácet status neologismů a stanou se běžnou součástí slovní zásoby češtiny.

A nebo to všechno nakonec bude třeba také jinak… Protože jak říkal automobilový guru Ferdinand Porsche: „Změna je snadná. Pokrok je mnohem těžší.“

Pravda vítězí – ale která? aneb Slavné výroky v proměnách času

Musím přiznat, že výrok Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí, putující sociálními sítěmi krátce před druhým kolem volby českého prezidenta koncem ledna 2023, mě navzdory určité kreativitě autora trochu vyděsil.

Většinou ale srdce každého frazeologa zaplesá, když vidí nějakou zajímavou modifikaci některé z ustálených jednotek jazyka. Pokud se totiž někdo pustí do formální obměny frazému (výměnou či přidáním nějaké jeho komponenty), která s sebou často nese i určitou aktualizaci jeho významu, vychází ze stability této jednotky v daném jazyce a z jejího pevného ukotvení v mentálním lexikonu mluvčích, což jsou jedny ze základních frazeologických rysů. Zkrátka: ukazuje se tím mimo jiné vitalita frazémů.

To je i případ větného frazému Pravda vítězí (lingvista a frazeolog František Čermák ho řadí k příslovím a v jeho Základním slovníku českých přísloví z roku 2013 toto spojení zaujímá páté místo co do frekvence výskytu v reprezentativním elektronickém korpusu psané češtiny). Slova Pravda vítězí jsou od roku 1920 součástí vlajky prezidenta republiky a tedy jednoho ze státních symbolů. Toto heslo zpopularizoval Tomáš Garrigue Masaryk, když ho během první světové války vnímal jako jistý morální apel při prosazování myšlenky samostatného československého státu. Jeho syn Jan Masaryk pak prý později větu doplnil: Pravda vítězí, ale dá to fušku (a jak se píše v několika internetových příspěvcích, jako by tím trochu předpovídal potíže při vyjasňování své smrti…).

Heslo ale vzniklo mnohem dříve. V českém kontextu je známé jako výrok učence a církevního reformátora Jana Husa, jenž větu Super omnia vincit veritas ale použil primárně v náboženském smyslu (Pravda Páně) a patrně ji vyčetl z biblických pramenů.

Verzi hesla v latině – Veritas vincit – jsme mimochodem mohli vidět na prezidentské standartě v době krátce před rozdělením Československa (1990–1992). Politici zvolili linguu francu, aby nemuseli rozhodovat mezi češtinou a slovenštinou.

Jako mnoho frazémů je i tento ve svém významu vágní, proto ho lze v textech najít v mnoha modifikacích. Asi nejčastější jsou různá doplnění o druhou větu, uvozenou spojkou ale (Pravda vítězí, … ale která? / ale nad čím? / ale dá to fušku / ale někdy to trvá dlouho / ale dá to práci…).

Všeobecné známosti těchto slov (z prezidentské vlajky ji neodstranili ani komunisté) využil i Václav Havel, který je na jedné z demonstrací v listopadu 1989 propojil s jiným okřídleným syntagmatem: Nad vším vítězí láska. (Omnia vincit amor.). Zde je ale nutno poznamenat, že spojení obou podstatných jmen, pravda a láska, se ve veřejném prostoru vyskytlo již dříve, například jako motto sjezdu československých katolíků v roce 1935 (Vítězství pravdy a lásky). Zásadnější bylo, že Havel přidal dvě opozita (pravda X lež, láska X nenávist), čímž konkretizoval to, nad čím má být vyhrá(vá)no. Tou největší „změnou“ je ale patrně změna slovesného vidu: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zatímco v dosavadních citátech se objevovalo nedokonavé a tedy obecně a opakovaně platné vítězit, Havel použil vid dokonavý (zvítězit), čímž „děj“, resp. jeho předjímaný výsledek, převedl jaksi do budoucnosti. Určitý dosavadní neúspěch zápasu pravdy se lží a lásky s nenávistí se odráží i v poslední variantě Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Tato věta, která ve své době jedněm dávala naději, jiným ale díky slovesu muset třeba i mohla sloužit jako alibistické zdůvodnění určité pasivity, po Havlově smrti začala žít vlastním životem. A dala (kompozičně-derivačními postupy) vzniknout takřka nepřeložitelným slovům: Skuteční i domnělí Havlovi stoupenci, resp. přiznivci určitého myšlenkového/politického směru reprezentovaného Václavem Havlem, začali být z opozičního tábora nazývání kompozitem pravdoláskaři nebo pravdoláskisti. Zde máme co do činění s frazémem jednoslovným, jehož význam je s ohledem na společensko-politické konotace a vlastní názory každého mluvčího ještě vágnější než význam původního frazému větného, ze kterého toto podstatné jméno vzniklo. A v databázi Neomat slov takto odvozených najdeme ještě mnohem více, ať už jsou to (četnější) podstatná či přídavná jména: pravdoláska, pravdoláskovec, pravdoláskovník, pravdoláskařství, pravdoláskovství, pravdoláskismus, svobodopravdoláskař; pravdoláskařský, antipravdoláskařský, protipravdoláskařský, pravdoláskovský, pravdoláskovní, pravdoláskový, nebo příslovce či slovesa: pravdoláskařsky; přepravdoláskovat. Tyto jednotky mají společné i to, že jsou velmi často užívány ironicky, resp. jako označení dané osoby nebo skutečnosti někým „zvenčí“ (sami Havlovi sympatizanti užívají spíše neutrálních výrazů, vzniklých deproprializací, jako havlovec nebo havlista).

Spojení pravdy a vítězství je zjevně nadčasové a inspirativní i v jiných kulturách – heslo (jedině/jediná) pravda vítězí najdeme například na indickém státním znaku.

Nechme se překvapit, co a nad čím bude vítězit příště.

Slova revivalová – rivalové dobré češtiny?

Existují slova, která jsou v určitém okamžiku jednoznačnými neologismy, vzpomeňme třeba na zimu 2019/20 a covid-19. A pak máme slova, která vyloženými neologismy nejsou, do jazyka nám pronikla už kdysi dávno, bůhví vlastně kdy, sem tam je někdo užívá, ale v zásadě si jen tak vegetí někde na periferii. Než přijde jejich zářná chvilka, oněch pověstných patnáct minut slávy. Potom mohou leckomu jako fungl nová připadat, jenže pohled do dat je výmluvný. Nejde o zrod, ale znovuzrození, revival, chcete-li hezky česky…

Třeba takový kurzarbeit. O něm (a taky o kurzarbeiterech) se mluví, alespoň soudě podle SYNv9, už drahně let, minimálně od sametové revoluce – viz např. doklad z Respektu ze září 1990: „Kurzarbeit je běžná západní praxe, kdy zaměstnanec dostává za kratší pracovní dobu (4 až 6 hodin) kolem 90 % mzdy.“ Stručné a srozumitelné jak facka, že?!

A vzpomeňte si, jakou „kariéru“ udělal kurzarbeit během covidu. Pandemické časy vůbec znamenaly příležitost pro mnoho zcela nových i z bájného popela povstalých výrazů (více zde). Kurzarbeitu bylo najednou všude plno, jakmile se o něm začalo uvažovat jako o jednom z možných řešení potíží s nedostatkem práce pro zaměstnance. Ne každý to přitom nesl libě – myslím tím obojí: že se nedostávalo práce i že bylo najednou „překurzarbeitováno“. Našli se i tací, kterým to stálo za rozhořčený mail do Ústavu pro jazyk český, jenž je v mysli mnohých českých rodilých mluvčích dosud chápán jako autorita mající primárně za úkol strážit čistotu naší mateřštiny. „Vážený ÚSTAVE PRO JAZYK ČESKÝ, proto jsme se ve školách učili 15 let jazyk český, abychom nyní v české televizi poslouchali – KURZARBEIT ?? tUTO HROZNOU PŘÍŠERNOST S ÚST KRÁLOVSKY PLACENÝCH STÁTNÍCH ÚŘEDNÍKŮ ?? žÁDÁM vÁS O ODBORNÝ ZÁSAH V TÉTO VĚCI,“ rozčiluje se jeden nejmenovaný pisatel, jehož – pravda – české školy ani za tu půldruhou dekádu bohužel nenaučily, co je v užívání jazyka podstatné a co ne. Marně si lámu hlavu, jak si takový „odborný zásah“ náš pisatel vlastně představuje… Patrně by ho uspokojil návrh jednoho kolegy, jenž zamyslev se pronesl lapidárně: „První věc, co udělám, až zítra přijdu do práce – zruším slovo kurzarbeit.“ Věru plán hodný demiurga!

Nápadnou častost tohoto slova jsem pochopitelně zaznamenal také – a mám-li být upřímný, potěšilo mě, že se při přejímání cizích slov tu a tam dostane i na jiný jazyk než na angličtinu. Němčina už není co do své expanzivnosti, co bývala, a novodobých výpůjček z ní oproti všudypřítomným germanismům dříve je jen hrstka, o to víc je však dokážu ocenit – jedno půvabné slovo vedle druhého: kurzarbeit, gastarbeitr, stolperstein, mobilheim, ostalgie, gruppensprcha, špecle, bock či radler. A hlavně jsou skoro všechna potřebná, protože v mnoha případech označují reálie, které je nutné pojmenovat – přičemž české protějšky k nim ne vždy máme. Ano, hledat a uměle je vytvářet sice můžeme (klopýtací kámen – vážně!?), ale ruku na srdce, je to poněkud zbytečné. Notabene když již zmíněná angličtina přejímá slova z jiných jazyků ozlomkrk a vybudovala na tom, myslím si, do značné míry svou dnešní globálnost. Takže, že si čeština umí přivlastnit kurzarbeit a elegantně ho integrovat do svého lexikálního a gramatického systému, není žádná „hrozná příšernost“, ale vlastně její opak – totiž hrozná nádhera!

Dědečkovat

Přiznám se k jedné své, snad ne úplně zavrženíhodné, neřesti: příležitostně překládám lotyšskou beletrii. A nadevše mám rád překlady dětských knížek. Překládání dětské literatury je totiž, ve srovnání se sáhodlouhými romány, rozkošnou kratochvílí. Tuhle jsem překládal v hospodě během čekání na kamaráda útlou dětskou knížku O Kátě, která chtěla být dědečkem; nestačil jsem dopít ani druhé pivo – a překlad byl, alespoň nahrubo, hotov. Neznamená to ale, že by dětská literatura byla pro překladatele jednoduchá, triviální, že by nepředstavovala žádnou výzvu, neskýtala žádné úskalí. Tak třeba sousloví darīt vectēvu lietas jsem nejprve přeložil doslova: dělat dědečkovské věci, ale nebylo to ono. Ani s dělat věci po dědečkovsku jsem nebyl spokojený, a tak jsem se rozhodl pro odvázanější řešení: přeložit sousloví jedním slovem, navíc neologismem (?) dědečkovat; myslím, že mě to napadlo už v oné hospodě – a zajisté k tomu přispělo pivo, mok to přeinspirativní. A nejspíš to líbnutí opivnělé múzy bylo šťastné, soudě alespoň podle reakcí čtenářů, které tento novotvar zjevně zaujal. To slovo je rodilému mluvčímu dokonale průhledné (v daném kontextu dozajista), a přesto nabízí široké pole pro interpretaci: dědečkové se zaobírají rozličnými věcmi a činnostmi a každému čtenáři nejspíš podvědomě naskočí jeho vlastní prarodič.

Užuž bych se chtěl zadmout pýchou, že jsem obohatil mateřštinu novým slůvkem, jenže pak stačí pohled do korpusu SYN v9, kde se Pavel Svoboda, ředitel speciálních škol, už v r. 2015 rozplývá: „Letošní léto muselo každému splnit ta nejtoužebnější přání, bylo skvělé! Pro mne osobně bylo naplněno činností, užil jsem si! Od sportování přes týden na vodě a na kolech, dost jsem ‚dědečkoval‘, prostě báječné.“ K tomu přihoďme 12 výskytů substantiva dědečkování (např. „Naši mají nevýhodu v tom, že ještě pracují, máma píše texty a táta skládá písničky. Ale babičkování a dědečkování zvládají taky skvěle!“; případně v Neomatu doložené: „To dědečkování je ideální, vnouče si půjčíte a pak ho zase odevzdáte,“ – a hned vám ulítnou včely…

Digitální dezinfluencer šíří fejk ňjůs na dezinfowebu aneb Když (dez)informace hýbou světem

Informace bývá v žurnalistice synonymem pro stručnou zprávu přinášející základní fakta o určité události, skutečnosti, jevu apod. Očekává se od ní, že bude aktuální, společensky důležitá a také spolehlivá. V dnešním světě představují informace svého druhu svébytný fenomén.

Aktuální dění ve společnosti dává bohužel nezřídka i skvělou příležitost pro šíření dezinformací, tedy zpráv nepodložených, neověřených, nepravdivých. Pro lživou, zavádějící informaci se v češtině v posledních letech zabydlel výraz přejatý z angličtiny – fake news (česky doslovně ,falešná zprávaʻ). První výskyt tohoto spojení podle korpusového materiálu Ústavu Českého národního korpusu pochází z roku 2006. Od roku 2017 lze sledovat nárůst počtu dokladů s tímto výrazem (2017 – 388; 2018 – 874; 2019 – 647 záznamů v SYN v9), zatímco do té doby to byly jen jednotky dokladů. Vedle této přejaté podoby je možné sem tam zaregistrovat prozatím jen velice nesměle se prosazující počeštělé varianty: fejkňůz (jedenkrát doložena v excerpční databázi Neomat OSLL ÚJČ a dvakrát v korpusu SYN v9 ÚČNK), fejk ňjůs (jeden výskyt v Neomatu), anebo fejkňjús (jedinkrát v SYN v9). Teprve čas ukáže, nakolik se i ony stanou skutečně perspektivními lexikálními jednotkami jazyka.

Nicméně v češtině na základě slova fake vznikají další příbuzné výrazy: šiřitele lživé informace označíme za fejkaře, je-li to žena, pak za fejkařku; kromě toho tu máme slovesa – nedokonavé fejkovat (,lhát, podvádět, něco jen předstíratʻ) nebo dokonavé ofejkovat (,vytvořit plagiát něčeho, padělat, zfalšovat, udělat něco jen naokoʻ – mohli bychom říct také ,nafilmovat, nafingovatʻ). V úzu se objevuje i podstatné jméno fejkování (,padělání, falšování, předstírání něčehoʻ), a tak se vedle fejkování známých módních značek můžeme setkat třeba s fejkováním hodnot emisí v automobilech nebo s fejkováním pozitivních testů na covid-19. Pokud je něco fejknuté, znamená to, že je to ,zfalšované, podvržené, podvodně napodobené, neodpovídá to skutečnosti apod.ʻ: fejknutý podpis, fejknutá informace, fejknuté zboží.

O lidové tvořivosti svědčí i další příležitostná pojmenování osob související s šířením (dez)informací, která zatím nezachycuje žádný z výkladových slovníků; některá z nich dokládá databáze Neomat, jiná uvádí internetový slovník Čeština 2.0: dezinfluencer – ,influencer, který zahlcuje svou cílovou skupinu dezinformacemiʻ; infoaktivista – ,člověk bojující za publikování informací ve veřejném zájmuʻ; pravdoser – ,člověk hlásající zaručené pravdy a odlišné názory označující za dezinformaceʻ; rudebil – ,člověk, který šíří ruské dezinformaceʻ; kyberchondr – ,člověk nadměrně vyhledávající na internetu informace o zdraví, na jejichž podkladě si pak sám diagnostikuje různé nemociʻ. Existuje ještě i jiný výraz – opinion leader – označující ,vůdčí osobu schopnou shromáždit, utřídit a předat svému okolí informace, které by jej mohly zajímatʻ. První výskyt tohoto slova v databázi Neomat je z roku 1999 a poté ho registruje i speciální slovník Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2 (Academia 2004) s výkladem: ,osoba mající jako neformální, přirozená autorita schopnost (záměrně i nezáměrně) ovlivňovat postoje a chování ostatníchʻ.

Vraťme se ještě k samotnému slovu dezinfo, které v současné češtině jednak funguje jako podstatné jméno a označuje ,nepravdivou, zavádějící, záměrně zkreslenou informaciʻ neboli ,dezinformaci, jejímž cílem je ovlivnit určitou skupinu lidí nebo celou populaciʻ (Byl mluvčím prezidenta, teď šíří dezinfo.), jednak plní funkci nesklonného přídavného jména (je tak vlastně synonymem ke slovu dezinformační). Najdeme ho například ve spojeních dezinfo scéna, dezinfo web, dezinfo text aj. Čeština v takových případech připouští dvojí pravopis, tzn., že jednotlivá slova v uvedených souslovích se mohou psát zvlášť i dohromady, pak vzniká jedno složené slovo: dezinfoweb – dezinformační web apod.

Ve snaze udržet si dostatečnou sledovanost zařazují mnohdy i seriózní média zpravodajské relace, v nichž zajímavost, atraktivita pro publikum vytlačuje užitečnost prezentované informace. Mluvíme o tzv. infotainmentu, pojmu, který vznikl v USA v 70. letech 20. století, u nás se začal postupně prosazovat na počátku 90. let (svědčí o tom první doklady v korpusu SYNv9 z let 1992-1995). Slovo je do češtiny tedy přejato z angličtiny, kde bylo utvořeno z částí slov information (,informaceʻ) a entertainment (,zábavaʻ), zachycuje ho již zmíněný Slovník neologizmů 2 (ve významu ,spojení, propojení informací a zábavy; infozábavaʻ). V souvislosti s dezinformacemi se někdy používá jeho obměna – dezinfotainment (,zpravodajství, které volbu témat a formu jejich zpracování podřizuje snaze manipulovat s postoji veřejnosti, vyvolávat emoce a zároveň bavit a přitahovat pozornostʻ).

Snadno se může stát, že jsme přívalem informací, které k nám ve veřejném prostoru proudí ze všech stran, doslova přehlceni, obtížně se v nich orientujeme, není pro nás právě jednoduché vydýchat tento informační smog. Šíření nadměrného množství informací o určitém palčivém problému, jevu může vyústit do infodemie (složené slovo vzniklé kombinací částí slov ,informaceʻ a ,epidemieʻ) nebo, pokud v té záplavě informací přestaneme rozlišovat mezi informacemi pravdivými a falešnými, dokonce až do infokalypsy (složenina ze slov ,informaceʻ a ,apokalypsaʻ).

Některé odborné, úzce specializované informace se dají v dnešním globalizovaném světě docela dobře zpeněžit, ostatně jako všechno – pustíme-li se třeba do infopodnikání (,prodej informací z určitého oboruʻ), musíme si jen dát pozor, aby při jejich nákupu/prodeji nenastala informační asymetrie (,situace, kdy má jedna strana (kupující) mnohem méně informací než ta druhá (prodávající)ʻ).

Téma získávání a nakládání s informacemi je opravdu třaskavé, ve spojitosti s nimi často slýcháme o informační explozi (,rychlý nárůst publikovaných informací spojený s následným zahlcením těmito informacemi a nesnadností se v nich zorientovatʻ), o informačním zbrojení nebo informační válce (,snaha zničit, zneužít informace protivníka s využitím moderních technologických možnostíʻ), o informačním terorismu (,terorismus konaný prostřednictvím moderních informačních systémůʻ) či digitálním terorismu (,úmyslné šíření klamavých dokumentů a dezinformací vyvolávajících strach, nenávist, násilnosti jedinců ve společnosti apod. prostřednictvím digitálních technologiíʻ).

Zkrátka ať si to chceme přiznat, či nikoli, žijeme v postfaktické době (z anglického post-fact, resp. post-factual), v níž skutečná fakta pomalu, ale jistě přestávají hrát podstatnou roli, lidé raději přijmou argumenty založené spíš na emocích a pocitech než na logických zdůvodněních. Dostáváme se tak do stavu, kdy snahy nejrůznějších informačních kanálů působit na lidské emoce a nositele předsudků ovlivňují názory veřejnosti daleko výrazněji než objektivní, spolehlivá, podložená fakta ze seriózních zdrojů. Lidé pak i nevědomky akceptují často neověřené, lživé nebo protichůdné informace nejasného původu.

Jedna velká patchworkfamílie

 

Děti a jejich výchova jsou příležitostí pro vytváření mnoha nových slov již od jejich početí a porodu. Zkumavčátko nazývají šťastní rodiče svou ratolest narozenou metodou asistované reprodukce, zatímco se jiné bezdětné páry mohou uchýlit k surogátství. Potomka jim v tom případě přivede na svět surogátní matka (jinak také náhradní matka), která je uměle oplodněna nebo které je do dělohy vloženo oplodněné vajíčko, aby za devět měsíců porodila jiným rodičům suro-miminko. Pokud si pár najde surogátku v jiné zemi, jejich cesta může být označena jako surogátní turistika. Proti surogaci pak ostře vystupují antisurogační (či protisurogační) feministky a feministé.

Žena, která se rozhodne přivést dítě na svět mimo zdi nemocničního zařízení a plánovaně porodí doma může být označena jako domorodička, domarodička i jako domorodka či domarodka. Nové slovní spojení lotosový porod se používá v případě, že si matka nepřeje přestřihnout pupečník a placenta zůstává s novorozencem spojena ještě několik dní, než pupečník samovolně odpadne.

Pro rodiče prvorozených dětí (nově prvorodiče) vytvořili mluvčí češtiny nová podstatná jména prvomatka a prvootec. Když dítě vyrůstá, jeho liberálně smýšlející rodiče se mohou rozhodnout pro výchovný styl nazvaný nevýchova, který je založený na partnerském přístupu k dětem. Jiní rodiče raději o svého potomka nadměrně a úzkostně pečují, používá se pro ně pak nové slovní spojení helikoptéroví rodiče. A jak se chová tygří matka? Bude pravděpodobně velmi přísná a na dítě bude klást velké nároky.

Někdy svazky mezi rodiči nemají dlouhého trvání, a dítě pak čeká střídavka (jednoslovný výraz se spojení střídavá péče), při které tráví například týden u matky a další týden u otce. Pokud si pár k dětem z prvního vztahu v budoucnu pořídí další potomky s jiným partnerem, mohou své soužití nazývat jako patchworkfamílie či novými slovními spojeními: patchworková rodina nebo rekonstruovaná rodina.

Současnou tvorbu nových slov v českém jazyce můžete sledovat v pravidelně aktualizované databázi Neomat.

I neologismy mají svůj den

Na půdě Katedry českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity proběhlo v druhém zářijovém týdnu již druhé setkání, kde mezi sebou akademici, studenti a zástupci laické veřejnosti sdíleli své poznatky o nových a slangových slovech, tentokrát mělo název „Aktuální trendy v současné české a francouzské neologii a sociolektologii“. Zářijový termín nebyl náhodný – datum 9. 9. bylo totiž Martinem Kavkou vyhlášeno Dnem neologismů. Letos se v Ostravě toto neologické výročí spojilo i se Dnem slangismů, který měl původně proběhnout 3. března, ale kvůli pandemické situaci byl odložen.

Michaela Lišková z Ústavu pro jazyk českých Akademie věd ČR se ve svém příspěvku věnovala víceslovným lexikálním jednotkám a novým možnostem jejich vyhledávání v databázi Neomat. Nově je v databázi usnadněno hledávání celých slovních spojení (jako například „dortové lízátko“). Klára Trsková promluvila o nových slovech v češtině, která pocházejí z portugalštiny. 

Organizátorka setkání Lucie Radková z Ostravské univerzity seznámila přítomné s aktuálními trendy v ostravské sociolektologii. Zkoumáním neoficiální či polooficiální mluvy různých skupin obyvatelstva má v Ostravě dlouhou tradici – s výzkumem tzv. sociolektů zde začal již významný bohemista prof. Jaroslav Hubáček. Další z přednášejících Jarmila Mádrová se věnovala mluvě v armádním prostředí a prováděla výzkum ve vojenském újezdu Libavá. Zajímalo ji například to, jaká geografická vlastní jména používají vojáci pro rychlé a srozumitelné označení různých míst a jak si tato pojmenování mezi sebou často se obměňující generace vojáků předávají.

Během setkání promluvil také zakladatel webu Čeština 2.0 Martin Kavka například o rekordním nárůstu nových slov, která uživatelé připojovali do online databáze díky potřebě pojmenovat dosud neznámé jevy v průběhu pandemie či o nejoblíbenějších slovech v žebříčcích uživatelských hodnocení. 

Alena Polická z Masarykovy univerzity mimo jiné zkoumá to, jak jazyk z periferie francouzských měst proniká do slovníku mluvčích francouzštiny z vyšších společenských tříd. V Ostravě přednesla příspěvek o jazykové gentrifikaci – ta totiž nemusí postihovat jen městské čtvrtě, ale také jazyk lidí žijících na společenském okraji.

Další setkání příznivců nových slov se uskuteční v roce 2022, kdy jindy než 9. září, na Den neologismů!

Swap

Často slýcháme, že žijeme v době konzumu a nadbytku, obchody jsou přeplněné zbytečnými věcmi, často na jedno použití, a je třeba s tím něco dělat. Mnozí se snaží najít alternativu a místo neustálého kupování něčeho nového (nejčastěji oblečení) se rozhodli začít pořádat swapy, tedy akce, na nichž si povyměňují věci s ostatními. Swapeři se tak zbaví předmětů, které se jim již nehodí, a zároveň získají výrobky, které potřebují, aniž by je museli kupovat, a tím pádem podporovat nekonečný kolotoč produkce a spotřeby. Zastánci swapování věří, že pořádáním těchto akcí přispějí k tomu, že se bude vyrábět méně textilu a jiných produktů a tím se bude méně zatěžovat životní prostředí.

Slovo swap (v češtině nejčastěji vyslovováno [svop] nebo [svap]) pochází z angličtiny a v naší slovní zásobě se už dobře zabydlelo, přičemž vytváří mnohé odvozeniny. Swapeři a swaperky se účastní různých swapovacích či swapových akcí, na nichž vyswapují předměty, které jim neslouží, ale mohly by potěšit někoho jiného. Z „ulovených“ kousků mívají radost a těší se, až si budou moci znovu zaswapovat.

Pokud tedy chcete omezit nakupování a je vám sympatičtější opětovné využití starších věcí, swapování vás jistě nadchne.